Trojnásobný vítěz Stanley Cupu Jaroslav Pouzar v roce 2004 onemocněl leukemií. Transplantace v Brně mu zachránila život – na rozdíl od Josefa Luxe, který stejnou nemoc nepřežil.
Patnáctého prosince 2004 ležel Jaroslav Pouzar na transplantační jednotce Fakultní nemocnice Brno a čekal na kmenové buňky od člověka, kterého nikdy neviděl. Čtyřiapadesátiletý muž z Německa, nalezený přes mezinárodní registr dárců, byl jeho poslední šancí. Pouzarovi bylo v tu chvíli padesát. Měl za sebou zlaté medaile z mistrovství světa, tři prsteny za Stanley Cup s Edmontonem a měsíce chemoterapie, které ho připravily na okamžik, kdy se o jeho přežití rozhodovalo v infuzním vaku s cizími buňkami.
Diagnóza, která změnila všechno
Léto 2004 vypadalo normálně, dokud nepřišly výsledky krevních testů. Lékaři Pouzarovi sdělili, že má leukemii v pokročilé fázi. On sám v pozdějších rozhovorech říkal, že šlo o „stejný druh leukemie“ jako u politika Josefa Luxe, který nemoci podlehl v roce 1999. Srovnání nebylo náhodné ani novinářské: Pouzar ho opakovaně zmiňoval sám, protože věděl, jak ten příběh skončil.
Primář brněnské hematoonkologie Jiří Mayer ho řadil do vysoce rizikové skupiny. Věk nad čtyřicet let, nepříbuzný dárce, hrozba reakce štěpu proti organismu – každý z těchto faktorů sám o sobě zhoršoval prognózu. Dohromady vytvářely rovnici, ve které lékaři podle Pouzarových pozdějších slov příliš nevěřili, že to zvládne. Transplantace ale nebyla jednou z možností. Byla jedinou.
Šedesát šest dní za sklem
Po transplantaci strávil Pouzar 66 dní v nemocniční izolaci. Prvních sto dní po zákroku je u alogenní transplantace nejkritičtějších: nová imunita se teprve buduje a tělo je bezbranné proti infekcím, které by zdravý člověk ani nezaregistroval. Pouzar je registroval všechny. Horečky, nitrožilní antibiotika, ztráta chuti a čichu, úbytek svalové hmoty, který z profesionálního sportovce udělal člověka neschopného ujít pár kroků bez opory.
V březnu 2005, 96 dní po transplantaci, byl konečně doma. Začal lehce posilovat, ale sám přiznával, že psychicky byl na dně. V izolaci přemýšlel, jestli má smysl pokračovat. Motivací byl malý syn, vědomí, že „tady musím být“ drželo víc než jakýkoli tréninkový plán.
Dárce z Německa poskytl periferní kmenové buňky s vyšším imunitním potenciálem a shoda v transplantačních znacích dosáhla 9 z 10. Silné číslo, ale ne dokonalé. A právě ta jedna chybějící desítka znamenala vyšší riziko komplikací, které se skutečně dostavily.
Roky, ne měsíce
Přežít transplantaci bylo jedno. Vrátit se k normálnímu životu bylo něco úplně jiného. Ještě čtyři roky po zákroku Pouzar v rozhovoru pro iSport popisoval přetrvávající následky: zhoršenou rovnováhu, plicní obtíže připomínající astma, problémy se zrakem i sluchem, po vnitřním pásovém oparu i částečné ochrnutí obličeje. Říkal, že teprve poslední dva roky, tedy šestý a sedmý rok po transplantaci, pocítil viditelné zlepšení.
Tady se láme srovnání s Josefem Luxem. Oba muži čelili závažné leukemii, u obou se řešila transplantace. Lux zemřel, Pouzar přežil. Ale slovo „přežil“ zakrývá roky bolesti, depresí a postupného skládání těla i mysli zpátky dohromady. Hokejista, který třikrát zvedl nad hlavu nejtěžší trofej světového sportu, musel znovu učit své tělo základním věcem.
Jak se za dvacet let změnila šance
V roce 2004 měl Český národní registr dárců dřeně necelých 30 tisíc registrovaných dárců a devět smluvních dárcovských center. Hledání kompatibilního dárce v zahraničí fungovalo, ale bylo logisticky náročnější. Dnes registr eviduje téměř 160 tisíc dárců a je napojen na celosvětovou databázi čítající desítky milionů lidí.
Posunula se i samotná medicína. Fakultní nemocnice Brno, kde Pouzar ležel v izolaci s HEPA filtrací a minimálním kontaktem s okolím, dnes provádí 30 až 40 alogenních transplantací ročně a vedle toho využívá i buněčnou terapii CAR-T, metodu, která v roce 2004 existovala jen v laboratořích. U některých typů leukemie jsou dnes standardem cílené léky, takzvané tyrosinkinázové inhibitory, které pacientům umožňují žít prakticky normálně bez transplantace. Podle dat Ústavu hematologie a krevní transfuze dosahuje desetileté přežití u pacientů transplantovaných po roce 2000 až 85–90 procent, číslo, které by Pouzarovi v prosinci 2004 znělo jako sci-fi.
Síň slávy a druhý život
V roce 2024 uvedla Mezinárodní hokejová federace Jaroslava Pouzara do Síně slávy IIHF. Zlato z mistrovství světa 1976, tři Stanley Cupy s Edmontonem, kariéra přesahující železnou oponu – to všechno stálo za ocenění. Ale nejtvrdší zápas odehrál mimo led, bez diváků, v nemocničním pokoji s přetlakovým vzduchem.
Pouzarův příběh není jen sportovní legenda s dramatickým přídavkem. Je měřítkem. V roce 2004 šlo o hraniční šanci pacienta nad padesát s nepříbuzným dárcem ze zahraničí. Dnes by ten samý člověk vstupoval do léčby s nesrovnatelně lepšími vyhlídkami, větším registrem a přesnější diagnostikou. Že Pouzar stojí na straně těch, kteří to zvládli, rozhodly kmenové buňky anonymního Němce, tým Jiřího Mayera a tvrdohlavost chlapa, který odmítl odejít z ledu dřív, než zazní siréna.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 5825
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 5890
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 3763
