Zákeřné zákroky, filmování i vyřizování účtů. Přehled deseti nejvíce nenáviděných hokejistů v dějinách NHL

Hokej je sport, kde se tvrdost obdivuje a zbabělost trestá. Jenže mezi tvrdým hitem a zákeřným úderem zezadu vede tenká čára, kterou někteří hráči překračovali tak často, že se jejich jméno stalo synonymem pro všechno, co fanoušky přivádí k zuřivosti. Sestavili jsme redakční desítku nejnenáviděnějších hokejistů v dějinách NHL, ne podle jednoho incidentu, ale podle kombinace pověsti, disciplinární historie a toho, jak hluboko se zapsali do kolektivní paměti ligy. Na vrcholu stojí muž, který vyhrál čtyři Stanley Cupy a zároveň sám přijal nálepku „nejnenáviděnější muž hokeje“.

Tři druhy nenávisti

Ne každý „padouch“ NHL budil odpor ze stejného důvodu. Nenávist fanoušků se dá rozdělit do tří odlišných kategorií, a teprve jejich průnik vytváří skutečnou legendu infámie.

První typ je brutální zranění soupeře: úder zezadu, koleno do nechráněné nohy, pozdní hit mimo hru. Hráč, který někomu ukončí kariéru, nese stigma navždy. Druhý typ je cílená provokace: agitátor, který soupeře vytáčí slovy, gesty, obcházením ducha pravidel. Třetí typ je filmování, tedy simulování faulů, padání na led, hraní na rozhodčí. V hokejové kultuře, kde se cení přímý souboj, působí simulant jako podvodník.

Zápasník Boráros skončil u soudu kvůli sporu o dceru. Bývalá tchyně ho žene do kouta, on chce prodat dům a odejít

SportyŽivě.cz

Právě teď

Zajímavé je, že největší odpor nevyvolávali čistí bijci. Ty fanoušci chápali jako součást hry. Nejhorší pověst si vybudovali hráči, kteří kombinovali zákeřnost s reálným talentem, protože jejich chování mělo přímý dopad na výsledky.

Desítka, kterou byste nechtěli na ledě

Pořadí je redakční, opřené o opakující se jména v retrospektivních žebříčcích médií jako Sports Illustrated, Bleacher Report či Stadium Talk, doplněné o disciplinární záznamy a konkrétní incidenty.

10. Darius Kasparaitis — litevský obránce proslulý devastujícími otevřenými hity na hvězdy. Jeho bodycheck na Maria Lemieuxe v play off 1993 se dodnes pouští jako výuková ukázka legálního, ale brutálního zásahu.

9. Tie Domi — 3 515 trestných minut, třetí nejvyšší součet v historii NHL. Domi nebyl jen enforcer; byl showman, který si užíval každou rvačku a provokaci. Fanoušci soupeřů ho nenáviděli, ti vlastní zbožňovali.

8. Mike Ribeiro — notorický simulant, jehož pády na led vypadaly přesvědčivěji než hollywoodské kaskadérství. Ztělesňoval typ nenávisti založený na posměchu, ne na strachu.

7. Matt Cooke — specialista na hraniční hity, které končily zraněními. Jeho úder loktem na Marca Savarda v roce 2010 přispěl k urychlení debaty o ochraně hlavy v NHL.

6. Bryan Marchment — třináct suspendací během sedmnácti sezon. Třináct. Marchment cílil na kolena soupeřů s takovou pravidelností, že se jeho jméno stalo varováním. Podle dobových záznamů ESPN jeho hit na Martina Ručinského vyřadil českého útočníka do konce sezony. Po Marchmentově smrti v roce 2023 o něm spoluhráči mluvili jako o laskavém člověku. Veřejný obraz a kabinová realita se u něj rozcházely víc než u kohokoliv jiného na tomto seznamu.

5. Marty McSorley — jeho úder hokejkou do hlavy Donalda Brashera v únoru 2000 překročil hranici sportu a skončil u soudu. McSorley byl odsouzen za napadení. Jeden moment přepsal celou kariéru.

4. Dale Hunter — v play off 1993 srazil Pierra Turgeona zezadu ve chvíli, kdy Turgeon slavil gól. Dostal jednadvacetizápasový trest, tehdy rekordní. Liga tím naznačila, že i ona má limity, byť je nastavovala pomalu.

3. Ulf Samuelsson — švédský obránce, který dokázal být současně vynikající defenzivní hráč i noční můra útočníků. Jeho hit na Cama Neelyho v roce 1991 přispěl ke zranění kolena, jež zkrátilo Neelyho kariéru. Samuelsson nikdy nepřiznal úmysl. Fanoušci Bostonu mu to nikdy neodpustili.

2. Todd Bertuzzi — 8. března 2004 napadl Stevea Moorea zezadu úderem pěstí do hlavy. Moore dopadl na led, Bertuzzi na něj. Výsledek: zlomené krční obratle, otřes mozku, konec Mooreovy kariéry. Bertuzzi přišel o zbytek sezony a celé play off, případ skončil mimosoudním vyrovnáním až po deseti letech. Útok byl odvetou za Mooreův předchozí zásah na Markuse Näslunda. Odveta, která zničila dva životy: Mooreův na ledě, Bertuzziho mimo něj.

1. Claude Lemieux — čtyři Stanley Cupy, Conn Smythe Trophy 1995, 379 gólů v základní části a pověst nejzákeřnějšího hráče své generace. Vše se protíná 29. května 1996: v šestém zápase konferenčního finále Lemieux srazil Krise Drapera zezadu do mantinelu. Draper utrpěl zlomeninu čelisti, nosu, očnice a otřes mozku. Lemieux dostal dvouzápasový trest. Dva zápasy. Incident přerostl v nejslavnější rivalitu devadesátých let (Colorado vs. Detroit) a v březnu 1997 si Darren McCarty vyřídil účet přímo na ledě v jedné z nejikoničtějších rvaček historie NHL.

Liga, která prodávala to, co dnes trestá

Tady je klíčový paradox celého seznamu. NHL v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí podobné chování nejen tolerovala, ona na něm vydělávala. Rivalita Colorado–Detroit přitahovala rekordní sledovanost. Rvačky byly součástí marketingu. Enforcery a agitátory kluby cíleně najímaly.

Pravidla se měnila postupně. V sezoně 1992–93 přibyl menší trest za simulování. Později přišly přísnější postihy za kontakt zezadu a útoky na hlavu. Sean Avery v play off 2008 vynutil okamžitou úpravu výkladu pravidel, když se postavil čelem k Martinu Brodeurovi a mával mu rukavicemi před obličejem. NHL reagovala během hodin zavedením trestu za nesportovní zastrašování brankáře. Jeden hráč, jedno pravidlo. Tak moc liga nestíhala vlastní hru.

Podle historických záznamů NHL se ochrana hráčů zpřísňovala vlnami, vždy po incidentu, který přesáhl únosnou mez. Systém byl reaktivní, ne preventivní.

Paradox padoucha s pohárem

Spoluhráči a trenéři vzpomínají na tyto hráče jinak než veřejnost. Joe Sakic po Lemieuxově smrti v srpnu 2026 mluvil o „skvělém hokejistovi“ a „nelítostném konkurentovi“. Trenér Mark Hardy přiznal, že Averyho měl vlastně rád. Uvnitř kabiny se obraz „gaunera“ rozplývá, tam se počítají vyhrané zápasy, ne morální soudy fanoušků soupeře.

Lemieux sám jednou řekl, že být „nejnenáviděnějším mužem hokeje“ a zároveň držet Conn Smythe je zvláštní pocta. Bertuzzi se za útok na Moorea opakovaně omlouval a případ ho pronásledoval i po návratu do ligy. Marchment o své pověsti nemluvil. Každý si svou roli nesl jinak, ale žádný z nich ji nedokázal odložit.

Co z toho zůstává

Dnešní NHL trestá věci, které před třiceti lety prodávala jako atrakci. Hráči z tohoto seznamu nejsou jen historické kuriozity, jsou důkazem, že liga dlouho potřebovala své padouchy stejně jako své hrdiny. Rozdíl mezi nimi často nebyl v talentu, ale v tom, na kterém konci zákeřného hitu jste stáli.