Curych, srpen 2014. Jeden šampionát, dva příběhy, které se do paměti atletického světa zapsaly víc než samotné výkony, a ani jeden z nich se neodehrál podle scénáře.
Evropská mistrovství v atletice mají svou vlastní sbírku momentů, kdy o medaili nerozhodl čas ani vzdálenost, ale gesto, protest nebo pár centimetrů šlápnutí vedle. Právě na nich se ukazuje, jak tenká je v atletice hranice mezi ikonickým okamžikem a disciplinárním řízením. Tři příběhy ze dvou šampionátů to ilustrují lépe než cokoli jiného.
Vlajka, kterou nikdo nečekal
Pátek 15. srpna 2014, curyšské ulice, závod na 50 kilometrů chůze. Francouz Yohann Diniz šel po třetí evropský titul v řadě a tempo, které nasadil, naznačovalo něco víc. Několik set metrů před cílem udělal něco, co diváky u trati zaskočilo: zastavil se, sáhl do publika a vytáhl portugalskou vlajku. Do cíle pak došel s ní v jedné ruce a francouzskou trikolórou v druhé.
Čas? 3:32:33. Světový rekord. A přesto se o tomto závodě dodnes mluví hlavně kvůli vlajce.
Diniz po doběhu vysvětlil, že vítězství věnoval své portugalské babičce, která toho roku zemřela. Spojení ledově přesného tempa, rekordu a osobního pietního gesta z něj udělalo jeden z nejsilnějších obrazů v historii evropských šampionátů. Podle Athletics Weekly šlo o moment, který zastínil i samotný rekordní výkon.
Dres na zemi, zlato pryč
O den dříve, 14. srpna, se na stejném stadionu odehrál příběh s opačným vyzněním. Francouz Mahiedine Mekhissi-Benabbad dominoval finále 3 000 metrů překážek. V cílové rovince měl náskok tak komfortní, že si dovolil oslavu, sundal závodní dres a s holým torsem proběhl cílem.
Stadion tleskal. Jenže španělská výprava ne.
Španělé podali oficiální protest. Podle pravidel o závodním oblečení a viditelnosti startovního čísla bylo sundání dresu během závodu porušením, které nelze přehlédnout. Jury protest uznala. Mekhissi přišel o zlato, na první místo byl posunut jeho krajan Yoann Kowal, stříbro získal Polák Krystian Zalewski a bronz Španěl Ángel Mullera. Podle reportu World Athletics šlo o jednu z nejdiskutovanějších diskvalifikací v historii šampionátu.
Ironie? V týmových sportech by podobná oslava znamenala nanejvýš žlutou kartu nebo pokutu. V atletice stála zlatou medaili.
Domácí radost trvala půl hodiny
Dva roky nato, Amsterdam 2016. Churandy Martina, sprinter narozený na Curaçau a závodící za Nizozemsko, proběhl cílem finále 200 metrů jako první. Domácí stadion explodoval. Martina slavil, fanoušci slavili, nizozemská média hlásila titul.
Pak přišla revize. Kamerový záznam ukázal, že Martina během závodu došlápl na bílou čáru vymezující jeho dráhu, takzvané vybočení z dráhy. Diskvalifikace. Evropským šampionem se stal Španěl Bruno Hortelano. Podle nizozemské veřejnoprávní NOS trvala domácí euforie zhruba třicet minut, než ji vystřídalo ticho.
Pár centimetrů. Jeden došlap. Celý příběh přepsaný.
Proč si pamatujeme právě tohle
Na evropských šampionátech padají rekordy, rodí se hvězdy, česká atletika tam má dlouhodobě silnou stopu, od Emila Zátopka přes Barboru Špotákovou, která právě v Curychu 2014 získala zlato v oštěpu, až po Jakuba Vadlejcha. Jenže do kolektivní paměti se často zaryjí momenty, které s výkonem samotným souvisejí jen okrajově.
Diniz, Mekhissi, Martina. Tři příběhy, tři různé důvody, proč se o nich mluví i po letech. Co je spojuje, je jedna vlastnost atletiky, kterou jiné sporty nemají v tak vyhrocené podobě: formální pravidla jsou absolutní. Neexistuje napomenutí, neexistuje „nechme to být“. Buď výkon platí, nebo neplatí.
Birmingham čeká
Letos v srpnu se evropský atletický šampionát přesouvá na Alexander Stadium v Birminghamu, poprvé v historii ho bude hostit Velká Británie. Třináct soutěžních bloků mezi 10. a 16. srpnem nabídne prostor pro nové rekordy i nové příběhy. A pokud historie něco ukazuje, nejzapamatovatelnější z nich možná nebude ten s nejlepším časem.
Atletika je sport, kde se vítězství počítá až po poslední kontrole. Někdy i po posledním protestu.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 7286
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 9807
