Tlak, hvězdy a vyhození kolegové. Kouč pardubických šampionů Pešán dal nahlédnout do zákulisí

Filip Pešán převzal Dynamo v květnu 2025 jako třetí hlavní kouč během jediné sezony. Marek Zadina rezignoval pod tlakem, Miloslav Hořava dotáhl tým do finále, ale smlouvu nedostal. Pešán vstupoval do prostředí, kde se trenérská otázka stala větším tématem než samotný hokej. O jedenáct měsíců později, 28. dubna 2026, zvedl nad hlavu pohár po šestém finále v Třinci. Série skončila 4:2 pro Pardubice. Sedmý titul v klubové historii. A první, který si vyžádal projít nejdřív trenérským zemětřesením.

Klub, který semlel dva kouče za půl roku

Devátého října 2024 oznámil Zadina rezignaci. Na oficiálním webu Dynama tehdy stálo, že jeho odchod má tým „odprostit od tlaku“. Jen pět měsíců předtím přitom klub Zadinovi prodloužil smlouvu a mluvil o něm jako o muži, který zvládá „obrovský tlak“. Jenže výsledky nepřišly a pardubické prostředí nečeká.

Hořava převzal mužstvo 13. ledna 2025, stabilizoval ho a dotáhl do finále sezony 2024/25. Přesto po sezoně nepokračoval. Klub oznámil změnu a 1. května 2025 představil Pešána s asistentem Karlem Mlejnkem. Současně uvedl, že organizaci opouští Zadina. Tři hlavní trenéři během dvanácti měsíců – to není běžná fluktuace, to je systémový otřes.

Nadprůměrný důchod mu nestačí. Jiří Paroubek pobírá 38 tisíc korun měsíčně, dusí ho ale finanční závazky

VIPživot.cz

Právě teď

Zkrocené emoce místo křiku

Pešán přicházel s jasným kreditem: titul s Libercem v roce 2016, reprezentační zkušenost, pověst trenéra, který umí pracovat s hvězdami. Seznam Zprávy už v srpnu 2025 popsaly jeho první kroky v Pardubicích jako „tornado zkrocených emocí“, klidný styl, funkční plán, důraz na realizační tým.

Na hokej.cz Pešán po svém nástupu řekl, že se chce podílet na tvorbě kádru a že klíčové je, aby fungovaly vztahy v celém realizačním týmu. Nebyla to fráze. Mlejnka si výslovně přivedl jako „špičkového kolegu“, Václav Kočí zůstal jako prvek kontinuity. Sportovní manažer Petr Sýkora později potvrdil, že posily zapadly „charakterově i hokejově“.

V prostředí, kde předchozí model vedení semlel tlak zvenčí, Pešán vsadil na rozdělení kompetencí a vnitřní klid. Neukřičel to. Ustál to.

Čísla, která vyprávějí o šíři

Pardubice vyhrály základní část s 99 body, o dvanáct víc než druhý Třinec. Ale titul neudělala jedna lajna.

• Roman Červenka – 85 bodů v základní části, rozhodující gól finále v prodloužení
• Lukáš Sedlák – 75 bodů, opora přesilovek
• Samuel Košťálek – 49 bodů z obrany, nadprůměrně produktivní bek
• Cam Tourigny – 35 bodů, defenzivní stabilita s ofenzivním bonusem
• Tomáš Kondelík – 36 bodů, přitom ve finále hrál s celoobličejovým krytem po operaci čelisti
• Jan Mandát – 32 bodů, spolehlivý článek dolních formací

Šest hráčů nad třicet bodů, z toho dva obránci. To je systém, ve kterém hvězdy přijaly týmový rámec. V play off to potvrdila cesta přes Kometu (4:0), Spartu (4:3) a Třinec (4:2), tři odlišné soupeře, tři odlišné výzvy.

Zdravotní daň a cena za pohár

Po rozhodujícím zápase v Třinci pronikly na veřejnost informace o rozsahu obětí. Hráči nastupovali se zlomeninami, opíchaní, bolaví. Kondelík se zlomenou čelistí. Detaily, které během série zůstávaly za zavřenými dveřmi, a které teprve zpětně ukazují, kolik titulová jízda stála.

Pešán po zisku titulu opakovaně zdůrazňoval, že úspěch není zásluhou jednoho člověka. V pardubickém kontextu to není jen skromnost. Je to vědomá lekce z nedávné historie klubu, kde individualizace tlaku na jednoho trenéra vedla k rezignacím a změnám. Tentokrát fungoval celý mechanismus, štáb, vedení, hráči, kteří akceptovali role.

Pešánův paradox: dvakrát první, dvakrát stejný vzorec

Zajímavá shoda: podle ČTK se Pardubice staly prvním vítězem základní části, který proměnil první místo v titul, od Liberce 2016. Tehdy rovněž pod Pešánem. Dvakrát v kariéře dovedl nejlepší tým soutěže až ke zlaté tečce, což v české extralize, kde play off pravidelně přepisuje pořadí, není samozřejmost.

Rozdíl je v kontextu. V Liberci budoval značku. V Pardubicích vstupoval do rozjetého vlaku plného očekávání, předchozích zklamání a hvězd, které potřebovaly důvod věřit dalšímu trenérovi. Ten důvod nakonec dodal ne křikem, ale strukturou.

Čtrnáct let čekání skončilo v prodloužení šestého finále Červenkovým gólem. Ale začalo skončit už o rok dřív, v momentě, kdy klub přestal hledat spasitele a postavil fungující systém.