Drahomír Kadlec pomohl vybojovat zlato na MS 1996 ve Vídni. O rok později si sám zavřel dveře do národního týmu, kvůli dvěma slovům a vlastní paličatosti.
Únor 1997, Stockholm. Český tým na Globen Cupu prohrává s Finskem 0:5, se Švédskem 3:6, s Ruskem 1:5. Jedinou výhru urvou nad Kanadou 2:1. Nálada v kabině je daleko od vídeňské euforie. A právě po tomhle turnaji si vedení reprezentace pozve obránce Kadlece na pohovor. Ten přijde a oznámí, že příště na nároďák nepojede. Nové reprezentační smlouvy, které svaz po zlatém šampionátu zavedl, označí za „komunistický výmysl“. Tím si fakticky ukončí reprezentační kariéru čítající dvě olympiády a sedm mistrovství světa.
Smlouvy, které přetekly pohár
Mediálně se Kadlecův výbuch nesl jako střet s trenérem Luďkem Bukačem. Sám Kadlec ale po letech svou pozici korigoval: nešlo mu ani tak o Bukače osobně, jako o nové smluvní podmínky, které svaz začal vyžadovat od reprezentantů. Přesné znění dokumentu z let 1996–1997 se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Dnešní veřejně dostupný vzor reprezentační smlouvy ale ukazuje, jaké závazky bývají jádrem podobných dokumentů: povinnosti vůči sponzorům, účast na PR akcích, předepsaná výstroj, zákaz propagace konkurenčních značek. Právě tento typ komerčně-disciplinárních pravidel mohl být pro Kadlece, vychovaného v éře, kdy se na nároďák prostě jezdilo hrát hokej, nepřijatelný.
V dohledatelných zdrojích je nejvýrazněji doložen právě jeho případ. Další hráč, který by nové smlouvy napadl stejně veřejně a ostře, se v rešerši nenašel.
Cena za dvě slova
Kadlec po svém prohlášení přišel o šanci ucházet se o nominaci na MS 1997 ve Finsku i o olympijský turnaj v Naganu 1998. Hráči z vítězné vídeňské generace, Pavel Patera, Martin Procházka, Jiří Dopita, Robert Reichel, obránci František Kučera nebo Libor Procházka, přitom v Naganu slavili historické zlato. Část z nich pak přidala i tituly mistrů světa v letech 1999–2001. Kadlec u toho nebyl. A nebyl ani nikde poblíž.
Klubovou kariéru si nezničil, hrál dál řadu let v Česku i zahraničí. Ale reprezentační dres už nikdy neoblékl. Kombinace veřejného odmítnutí a ztráty důvěry mu návrat zavřela. Přesný interní důvod svaz nikdy nepublikoval, jenže když hráč sám řekne, že příště nepojede, těžko čekat, že mu někdo bude volat zpátky.
„Měl jsem palici moc nahoře“
Nejsilnější část Kadlecova rozhovoru pro hokej.cz z roku 2008 není popis konfliktu. Je to sebereflexe. Kadlec otevřeně přiznává, že po Vídni „měl palici moc nahoře“, cítil se „jako hrdina“ a zlatou euforii „trošku neunesl“. Říká, že by to dnes řešil v klidu. A že pokaždé, když si na konec v reprezentaci vzpomene, má „blbý pocit“.
Zajímavá je i vedlejší epizoda: Kadlec vzpomíná, jak se od skauta Jiřího Slánského dozvěděl, že Philadelphia Flyers se rozhodovala mezi ním a Milošem Holaněm a vzala Holaně. Ten byl draftován v roce 1993 a odehrál 49 zápasů v NHL, než mu kariéru přibrzdila leukémie. Kadlec se do zámoří nedostal, ale měl delší a výraznější reprezentační stopu. Aspoň do února 1997.
Kde je Kadlec dnes
Po hráčské kariéře vybudoval trenérskou autoritu především v hokejbalu, u HBC Kladno i u české hokejbalové reprezentace získal řadu titulů a medailí. V ledním hokeji se vrátil do kladenské struktury jako asistent trenéra juniorů po boku Miloslava Hořavy, kde má na starosti práci s obránci. Cesta k extraligovému realizačnímu týmu dospělých existuje, ale vede přes mládež a juniory a vyžaduje trpělivost. Tedy vlastnost, kterou Kadlec v sedmadvaceti letech ještě neměl.
Jeho příběh zůstává jedním z nejčistších příkladů toho, jak se český hokej po zlaté Vídni proměňoval z party kluků v komerčně svázanou organizaci. Kadlec na tu změnu narazil jako první. A zaplatil za to Naganem, který mohl být i jeho.
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 3132
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 6619
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 5177
