Ambros odešel z Česka v šestnácti a prošel si tvrdou cestou. Teď válí v Belgii a volá ho reprezentace

Když 18. září 2026 trenér Santi Denia přečetl jména pro říjnový blok Ligy národů A, mezi záložníky se objevilo jméno, které většina českých fanoušků slyšela poprvé. Dvaadvacetiletý Lukáš Ambros, levonohý tvůrce hry z RSC Anderlecht, dostal pozvánku na zápasy proti Chorvatsku, Anglii a Španělsku. Aby se k ní dopracoval, musel projít cestou, která vypadala spíš jako série odboček než jako přímý výtah nahoru.

Ze Slavie rovnou na německý internát

V šestnácti letech Ambros opustil mládež Slavie Praha a zamířil do akademie VfL Wolfsburg. Nebyl to útěk z Česka po odmítnutí; ve vlastním rozhovoru pro sport.cz popisuje vědomou volbu. Už jako kluk chtěl jednou hrát bundesligu nebo Premier League, s agentem vybírali nejlepší zahraniční variantu. Wolfsburg vyhrál.

Co následovalo, romantické nebylo. Internát bez rodiny, němčina od nuly, ostré lokty v tréninku plném vrstevníků se stejným snem. Ambros se sice dočkal bundesligového debutu, ale pravidelné minuty v prvním týmu nepřišly. Místo vzestupu přišel krok stranou, hostování do rezervy SC Freiburg, tedy třetí německá liga. Pro osmnáctiletého kluka, který odcházel s vizí top pěti lig, to mohl být moment zlomu. Nebyl.

Býval to večerníček pro dospělé, dnes je z Ulice katalog trápení. Věrní diváci mluví o poslední kapce

VIPživot.cz

8 m

Polsko jako restart, Belgie jako odrazový můstek

Po Freiburgu II zamířil Ambros do polského Górniku Zabrze. Na první pohled další ústupek z původní trajektorie. Ve skutečnosti právě tady poprvé dostal to, co v Německu chybělo: pravidelné starty v dospělém fotbale. Za Górnik odehrál 58 soutěžních zápasů a vybudoval si profil záložníka, který umí držet balon pod tlakem i vytvářet šance z poloviny hřiště.

V létě 2026 měl podle vlastních slov na stole dvě varianty. Vybral si Anderlecht, belgického rekordního šampiona s pravidelnou účastí v evropských pohárech. Kdo by namítl, že Belgie není top pětka, měl by se podívat na čísla: v pětiletém koeficientu UEFA stojí belgická liga na osmém místě, česká na desátém. Anderlecht navíc není anonymní adresa, ale klub, kde se hraje o titul a o Evropu současně.

Čísla, která otevřela dveře do reprezentace

Vstup do sezony 2026/27 Ambrosovi vyšel tak, že ho nebylo možné přehlédnout. V Evropské lize nasbíral k 22. září šest zápasů, 421 minut na hřišti, dva góly a dvě asistence, čísla, která by obstála i u zavedených reprezentantů. V belgické lize nastupuje v základní sestavě a v zápase proti RAAL La Louvière zaznamenal čtyři střelecké pokusy a několik klíčových přihrávek do šancí.

Právě kombinace viditelného evropského prostředí a individuálních čísel přesvědčila Santiho Deniu. Ambros může poprvé nastoupit za áčko už 26. září proti Chorvatsku, následují duely s Anglií, Španělskem a znovu Anglií. Pro záložníka, který ještě před rokem hrál polskou Ekstraklasu, je to skok o několik pater najednou.

Mentální posun jako skrytá zbraň

Ambros sám říká, že za poslední dva až tři roky se nejvíc posunul v hlavě. Spolupracuje s mentálním koučem Víťou Schlesingerem a právě tuto práci označuje za klíčovou proměnnou, která mu pomohla unést opakované začínání nanovo. Žádné velké zranění, žádný dramatický kolaps; jeho „tvrdá cesta“ spočívala v sérii adaptací na nové jazyky, nové spoluhráče a nové soutěže, aniž by kdykoli viděl okamžitou odměnu.

V české nominaci není se svým příběhem úplně sám. Roman Macek prošel podobně klikatou trasou přes Juventus, Bari, Cremonu a Lugano, než se dostal k první pozvánce do áčka. Nejsou to hráči z hlavního proudu české reprezentace, ale z menšinové větve kariérních cest, která vyžaduje víc trpělivosti než talentu.

Ambrosův příběh není argumentem pro „utečte z Česka co nejdřív“. Je argumentem pro schopnost přijmout krok stranou, když přímá cesta neexistuje, a vydržet dost dlouho na to, aby se kroky stranou jednou sečetly do směru nahoru.