Eva Adamczyková stojí v bazénu na Madeiře, záběr zezadu, a internet se zastavil. Záda, ramena, paže – jako z učebnice funkční anatomie.
Fotka se na jejím Instagramu objevila v květnu 2026 s hravým popiskem „Dovolená: ráno turistika, odpoledne kulturistika.“ Během hodin ji převzala česká média a komentáře pod ní začaly žít vlastním životem. „Solidní muskulatura,“ psal jeden fanoušek. „Dělo,“ přidal druhý. „Xena hadr,“ shrnul třetí. Přirovnání ke Schwarzeneggerovi je nadsázka, v komentářích se neobjevilo, ale vystihovalo něco, co lidi zarazilo: olympijská medailistka a matka ročního syna vypadá v bikinách ostřeji než kdykoli předtím v závodní kombinéze.
Stejné tělo, jiný kontext
Adamczyková nebyla nikdy drobná. Snowboardcross vyžaduje výbušnost, stabilitu v kontaktu a sílu horní poloviny těla při startu z brány. Jenže na svahu je sportovkyně schovaná pod helmou, chráničemi a kombinézou. Když se totéž tělo objeví v plavkách u bazénu na atlantickém ostrově, čte se úplně jinak. Každý sval je vidět, každá linie ramen a zad vystupuje bez filtru. A veřejnost reaguje, jako by se proměnila přes noc.
Neproměnila se. Proměnil se jen rámec, ve kterém ji lidé vidí. Podobný efekt zažila už během účinkování ve StarDance, kde se v tanečních šatech staly tématem její „příliš svalnaté ruce“. Tehdy poprvé veřejně řekla, co od té doby opakuje: nechce postavu modelky a vlastní svaly se jí líbí.
Třináct měsíců od nuly ke stříbru
Aby bylo jasné, odkud ta madeirská forma pochází, stačí se podívat na časovou osu. V květnu 2025, měsíc po narození syna Kryštofa, Adamczyková na soustředění ve Francii přiznávala, že nemá fyzičku ani nic natrénováno v posilovně. Tělo po porodu, nulový silový základ, žádný závazek k návratu.
V září 2025 už mluvila jinak. Posilovna ji jako matku bavila víc než dřív, říkala, že je to její čas pro sebe, hodina a půl denně, kdy může vypnout. K tomu hodina atletiky. Na podzim přidala sníh, ledovcová soustředění, kondiční bloky.
A pak přišel 13. února 2026. Olympijský snowboardcross v Livignu. Adamczyková zajela v kvalifikaci nejrychlejší čas, 1:12,29, a ve finále vybojovala stříbrnou medaili. Třináct měsíců po porodu. Ke zlatu ze Soči 2014 a bronzu z Pchjongčchangu 2018 přidala poslední chybějící kov. Kompletní olympijská sada.
Tělo, které teď fanoušci obdivují u bazénu, je přesně to tělo, které ji na tu trať dostalo.
Co vlastně „provokuje“
Adamczyková nikoho neprovokuje záměrně. Nepíše manifesty, nepolemizuje s hejtery, neprodává fitness programy. Ale samotná existence její postavy v bikinách naráží na stereotyp, který v české veřejnosti stále žije: žena, matka a sportovkyně má vypadat spíš „hezky“ než silově.
Sama to v dubnovém rozhovoru pro Heroine pojmenovala bez obalu. Když vidí útlou modelku, nepůsobí to na ni jako funkční tělo. Baví ji pocit síly. Její tělo není jen na ozdobu. A poznámky k „velkému zadku“ nebo svalnatým pažím bere jako daň za to, že dělá sport na nejvyšší úrovni.
Reakce na madeirskou fotku ale ukazují, že se něco posouvá. Pod příspěvkem převažoval obdiv, ne kritika. „Bohyně,“ „Barbara Konanová,“ „super forma.“ Možná je česká veřejnost na silné ženské tělo připravenější, než si sama myslí.
Posilovna nekončí medailí
I po olympijském stříbru Adamczyková pokračovala v silovém režimu. V březnu 2026 mluvila o týdnu v posilovně na doladění formy před světovým pohárem ve Špindlerově Mlýně a závody v Montafonu a Kanadě. Pro ni není posilovna příprava na sezonu, je to způsob života, který se náhodou promítá i do dovolenkových fotek.
Madeirský bazén zachytil to, co závodní trať skrývá: tělo postavené na funkci, ne na estetice, které je paradoxně estetické právě proto, že na estetiku nikdy nemyslelo.
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 2776
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 5628
