Šest a půl měsíce po olympijském pádu, který málem stál americkou sjezdařku nohu, se Lindsey Vonnová poprvé posadila na silniční kolo. A rozplakala se.
25. srpna 2026 se na instagramovém profilu Vonnové objevil příspěvek, který by u kohokoliv jiného nevzbudil pozornost. Žena na kole, vedle ní pes, sluncem zalitá silnice. Jenže popisek zněl: „Poprvé zpátky na silničním kole… Brečela jsem. Jsem šťastná a vděčná.“ Aby člověk pochopil váhu těch slov, musí se vrátit o půl roku zpátky, na sjezdovku v Cortině d’Ampezzo, kde se během třinácti sekund změnilo všechno.
Třináct sekund a vrtulník
8. února 2026 vyrazila Vonnová ze startovní brány olympijského sjezdu jako jedna z favoritek. V sezoně měla dvě vítězství a sérii pódiových umístění; z devíti startů ve Světovém poháru stála sedmkrát na stupních. Do Cortiny nepřijela na jméno, ale ve špičkové formě. Přesto, nebo právě proto, riskovala. Už devět dní předtím si v Crans-Montaně úplně přetrhla přední zkřížený vaz v levém koleni a nastoupila s ortézou.
Po třinácti sekundách zavadila o branku, roztočila se ve vzduchu a tvrdě dopadla na uježděný sníh. Na svahu ležela přes patnáct minut, než pro ni přiletěl vrtulník. Diagnóza, která se skládala postupně v následujících dnech, zněla jako katalog katastrof: komplexní zlomenina holenní kosti, zlomenina hlavičky lýtkové kosti, zlomenina tibiálního plata, zlomenina pravého kotníku. A k tomu kompartment syndrom, stav, při kterém narůstající tlak ve svalových oddílech hrozí odříznutím krevního zásobení končetiny. Bez okamžité fasciotomie by mohla o levou nohu přijít.
Osm operací a pět minut na rotopedu
Do 11. února absolvovala tři operace. Kolem 14. února přibyl další zákrok. Celkem jich bylo nejméně osm, k tomu krevní transfuze. Sama popsala bolest jako nejhorší v životě, „stonásobnou“. Začátkem března se konečně vrátila z Itálie domů do Spojených států, ale s poznámkou, která nepotřebovala komentář: „Moje noha je pořád na kusy.“
13. března 2026 přišel první měřitelný milník. Vonnová zveřejnila na Instagramu krátké video ze stacionárního kola s popiskem „Začínám pěti minutami“. Pět minut šlapání na rotopedu. Pro jedenačtyřicetiletou ženu, která v kariéře nasbírala 82 vítězství ve Světovém poháru, to byl výkon srovnatelný s prvními krůčky po úrazu páteře. O deset dní později ukázala sérii shybů v posilovně a na síti X napsala větu, která odhalila druhou frontu boje: „Můj fyzický boj začal ve vteřině, kdy jsem se zranila, ale ten mentální začal dnes.“
Na konci dubna, téměř tři měsíce po pádu, poskytla rozhovor agentuře AP, který byl v lecčems upřímnější než cokoli předtím. Chodila o berlích na krátké vzdálenosti. Čekala ji další operace, po ní odstranění kovového materiálu a teprve potom rekonstrukce předního zkříženého vazu. Návrat k plné kondici odhadovala nejméně na rok a půl. A na otázku, jestli ještě bude závodit, odpověděla: „Může se stát, že už nikdy.“ Dodala, že na takové rozhodnutí ještě není emocionálně připravená.
Proč právě kolo znamená víc než sport
Když se o čtyři měsíce později posadila na silniční kolo značky Specialized, oblečená ve výbavě Red Bull a BORA, se psem Chancem po boku, nešlo o tréninkovou jednotku. Šlo o první moment, kdy její tělo dokázalo něco, co připomíná normální život aktivního člověka. Ne rehabilitační cvičení v kontrolovaném prostředí, ne pět minut na rotopedu pod dohledem fyzioterapeuta, ale skutečná jízda, venku, na silnici.
Kompartment syndrom, který Vonnovou postihl, je podle Cleveland Clinic jednou z nejurgentněji řešených komplikací zlomenin holenní kosti. Pokud se tlak ve svalových oddílech neuvolní fasciotomií během hodin, tkáň odumírá a amputace se stává reálnou. Rány po fasciotomii se někdy zavírají až po týdnech a mohou vyžadovat kožní krytí. Že žena, která tímto prošla, za šest a půl měsíce šlape do pedálů na otevřené silnici, je z ortopedického hlediska pozoruhodný výsledek.
Hrdinka, nebo hazardérka, a co dál
V Česku téma silně rezonovalo od prvního okamžiku. Reportáž iDNES přímo z Cortiny zachytila šok českých reprezentantek Aleny Labaštové a Elisy Marie Negri. Seznam Zprávy dva dny po pádu otevřely čtenářské fórum s titulkem „Hrdinka, nebo hazardérka?“, kde se stovky komentářů přely o hranici mezi odvahou a hazardem. Vonnová sama na to odpověděla ještě z nemocničního lůžka: svého rozhodnutí závodit nelituje.
Srovnání s její vlastní historií zranění ukazuje, proč tentokrát nejde o „další comeback“. Po roztržení vazů a zlomenině tibiálního plata na MS 2013 se do Světového poháru vrátila za dvacet měsíců. Po zlomenině kotníku v srpnu 2015 závodila už v listopadu téhož roku. Ale žádné z předchozích zranění nezahrnovalo kompartment syndrom a reálnou hrozbu ztráty končetiny. V roce 2019 odešla s tím, že její tělo je „rozbité k neopravení“. Vrátila se. Teď stojí před stejnou otázkou, jen s mnohem těžší výchozí pozicí.
Mezinárodní lyžařská federace FIS ji stále vede ve statusu „aktivní (zraněná)“. Jakýkoli realistický návrat na závodní scénu by podle jejích vlastních slov nepřipadal v úvahu dříve než v sezoně 2027/28, po odstranění kovu, rekonstrukci vazu a měsících specifického tréninku.
Kolo jako zrcadlo
Vonnová v kariéře vyhrála čtyři celkové Světové poháry, olympijské zlato v super-G a 82 závodů. Statistiky, které ji řadí mezi největší sjezdařky historie. Ale žádná z těchto číslic nevysvětluje, proč ji rozbrečela jízda na kole. To vysvětluje jen kontrast: žena, která v únoru nevěděla, jestli si nohu udrží, v srpnu šlape do pedálů na sluncem zalité silnici a vedle ní běží pes.
Jestli se ještě někdy postaví na start sjezdu, neví ani ona sama. Co ví jistě, je to, že 25. srpna poprvé od pádu udělala něco, co miliardy lidí dělají každý den bez jediné myšlenky. A stálo to za slzy.
Tenis
|
PŘEČTENÍ: 6734
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 4872
