Česká atletická výprava se vrátila z mistrovství Evropy v Birminghamu bez jediné medaile, poprvé v celé poválečné historii.
Když v neděli 16. srpna 2026 dozněl poslední výstřel startovní pistole na Alexander Stadium, 52členný český tým měl v kolonce medailí nulu. Tři finalisté, tři reálné šance na pódium, třikrát těsně vedle. Lurdes Gloria Manuel čtvrtá na 400 metrů, Myslyvčuk čtvrtý v hodu diskem, Vadlejch pátý v oštěpu. Čísla vypadají jako debakl. Příběh za nimi je složitější.
Sedm centimetrů, devět centimetrů, jedna rozvinka
Nejbolestivější na birminghamském účtování jsou vzdálenosti, které české finalisty dělily od bronzu. Myslyvčukovi chybělo sedm centimetrů, hodil 79,42 metru, přitom letos už předvedl osobní maximum 80,69. Vadlejch skončil devět centimetrů od medaile s výkonem 82,88 metru, tedy o dva a půl metru pod svým letošním maximem a téměř osm metrů pod osobním rekordem 90,88.
Manuel běžela finále za 50,86 sekundy, přitom v semifinále ukázala 49,81. Co se stalo? Podle jejího ohlasu na ČTK šla příliš rychle první dvoustovku. V osmé dráze neviděla hlavní soupeřky, ztratila kontrolu nad tempem a na začátku cílové rovinky jí jednoduše došly síly. Předběhly ji Bukowiecká s Klaverovou. Podobný scénář zažila už na ME v Římě 2024, kde skončila čtvrtá za 50,52. Jenže tehdy jí bylo devatenáct. Teď je jí jednadvacet, letos získala halový světový titul, a výsledek je stejný.
Obhájce zlata hledal techniku za pochodu
Jakub Vadlejch přijel do Birminghamu jako obhájce evropského zlata z Říma. V kvalifikaci vypadal solidně, ale ve finále přiznal, že celou soutěž hledal správnou techniku a bojoval s koleny. „Jsem rád, že jsem se vybičoval, bohužel to nestačilo,“ řekl po závodě. Zároveň naznačil, že nekončí, mluví o pokračování směrem k mistrovství světa v Pekingu a olympijským hrám v Los Angeles.
Právě Vadlejchův případ ukazuje, proč slovo „debakl“ potřebuje kontext. Nejde o šampionát bez finalistů. Jde o šampionát, kde se tři čeští závodníci dostali na dostřel medaile a ani jeden z nich neproměnil finálový detail: taktiku, zdraví, exekuci posledního pokusu.
Generační obměna, nebo systémový problém?
Podle dostupných informací tvořili podstatnou část 52členné nominace závodníci ročníků 2003–2005, pro které byl Birmingham prvním velkým seniorským šampionátem. Údaj o čtrnácti nováčcích, který zazněl v hodnocení Zuzany Hejnové, odpovídá zhruba čtvrtině výpravy. To není málo.
Jenže „mladý tým“ jako vysvětlení funguje jen do bodu, kde se podíváme na medailové naděje. Manuel je světová halová šampionka. Vadlejch je dvojnásobný evropský medailista. Myslyvčuk letos hodil přes 80 metrů. U nich nerozhodl věk ani zkušenost, rozhodly centimetry a sekundy ve finále.
Historický kontext přitom mluví jasně. Podle přehledu na webu ČAS přivezla česká atletika z Helsinek 2012 sedm medailí, z Amsterdamu 2016 čtyři stříbra. Ještě z Mnichova 2022 byly tři medaile, z Říma 2024 jedno zlato. Birmingham je zlom, a podle souhrnu ČTK je třeba se pro srovnatelný neúspěch vrátit až do roku 1938, kdy muži závodili v Paříži a ženy ve Vídni.
Co Birmingham říká o budoucnosti
Kromě tří hlavních příběhů stojí za zmínku Kristiina Sasínek Mäki se sedmým místem na 1 500 metrů a Tereza Hrochová devátá v maratonu, pouhých 41 sekund od medaile. Česká atletika tedy neodletěla z Birminghamu jako prázdná schránka, spíš jako tým, kterému chybí šířka a jistota v rozhodujících momentech.
Nedokončená generační výměna není totéž co personální prázdno. Manuel, Myslyvčuk i Vadlejch mají kapacitu na evropské medaile. Otázka není, jestli Česko má na koho sázet, ale jestli příště dokáže proměnit čtvrté místo ve třetí.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 2460
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 6276
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 9100
