Veronika Jenčová ukončila ve 22 letech kariéru skokanky na lyžích. Dvě vážná zranění kolene jí vzala víc než radost ze sportu, vzala jí pocit bezpečí ve vzduchu.
Když 7. února 2026 stála na středním můstku v Predazzu a chystala se na svůj první olympijský skok, měla za sebou teprve osm týdnů od comebacku. Na devadesátce trénovala Veronika Jenčová pouhý měsíc. Skočila, dopadla, obsadila 47. místo. Pro kohokoliv jiného by to byl začátek. Pro ni to byl konec. Dva a půl měsíce nato, 29. dubna 2026, na Instagramu napsala větu, kterou dozrávala celou sezonu: „Rozhodla jsem se, že už nebudu profesionální sportovkyní.“
Dvě kolena za pět let
První vážné zranění přišlo v roce 2021 ve Vikersundu. Koleno jí při doskoku „vypadlo“, jak sama popsala. Následovala dlouhá rehabilitace a blok, který ji pronásledoval ještě roky poté, „úplná hrůza ze skákání do sněhu,“ řekla v rozhovoru pro Svaz lyžařů ČR. Přesto se vrátila. V roce 2024 získala 5. místo na juniorském mistrovství světa, dvě třetí místa v Kontinentálním poháru a jediný bod ve Světovém poháru za 30. příčku v Ljubnu.
V březnu 2025, měsíc po výborném 28. místě na MS v Trondheimu, kde jako jediná Češka prošla do druhého kola, si přetrhla přední zkřížený vaz. Po první operaci lékaři zjistili větší poškození chrupavky. Následoval další zákrok. Časová osa návratu se natáhla na deset měsíců.
Comeback, který nebyl návratem
Na sněhu se znovu objevila koncem ledna 2026. V rozhovoru pro Skoky.net popsala, co to znamenalo: překonávat hlavu při každém posunu na vyšší lavičku, bojovat s blokem v doskokové fázi, přesvědčovat tělo, že koleno vydrží. Skoky byly stabilní, ale radost z nich už ne.
Na olympiádě v Predazzu skončila třetí z českých žen, za Anežkou Indráčkovou (18. místo) a Klárou Ulrichovou (38.). Na velký můstek 15. února už nenastoupila. Kontext jejího výsledku ale mluví jasně: závodila v podstatě bez přípravné sezony, s kolenem po dvou operacích a s vědomím, že každý doskok je test důvěry, ne automatismus.
Strach větší než ambice
Po sezoně přišla bilance. Ne jeden konkrétní pád, ne jedno špatné umístění, prostě součet. „Po druhém zranění jsem skákala s větším strachem a mírnou bolestí,“ shrnula v dubnovém oznámení krásná sportovkyně, která své fanoušky čas od času provokuje na instagramu v plavkách. Slovo „mírná“ zní nevinně, dokud si člověk neuvědomí, že mírná bolest v koleni bez předního zkříženého vazu znamená permanentní signál těla: tady něco nesedí.
Medicínsky přitom její situace nebyla beznadějná. Švédka Frida Westman se po vážném poškození předního zkříženého vazu vrátila na MS 2025 a následně zajela 9. místo ve Světovém poháru. Norka Anna Odine Strøm po těžkém koleni vyhrála závod Světového poháru v prosinci 2025. Návrat byl možný. Jenčová se ale rozhodla jinak, ne proto, že by nemohla, ale proto, že už nechtěla obětovat všechno tomu, co jí přinášelo víc strachu než radosti. A tak své fanoušky znovu překvapila.
Co zůstává po ní v českém týmu
Česká ženská skokanská scéna je malá a každý odchod se počítá. Pevné jádro tvoří Indráčková a Ulrichová. Za nimi v sezoně 2025/26 výsledkově tlačily:
- Natálie Nejedlová, bodovala v Interkontinentálním poháru v Lillehammeru, třetí na MČR 2026
- Barbora Štěpánková, rovněž bodovala v Lillehammeru, druhá na MČR za Ulrichovou
Přímá náhrada neexistuje, ale hierarchie se posune. Jenčová byla součástí generace, která měla české ženské skoky posunout. Teď to bude na ostatních.
Jenčová řekla, že chce vyzkoušet věci, které se s profesionálním skákáním neslučovaly. Co přesně, neupřesnila. Sport bude vždy milovat. Ale ten okamžik, kdy stojíte nahoře na lavičce a místo těšení cítíte strach, ten už milovat nepotřebuje.
