Poprvé za 149 let chybí v semifinále grandslamu hráč s bekhendem jednoruč. Federer doufá, že to není konec

Od roku 1877, kdy se poprvé odehrálo Wimbledonské mistrovství, se v každé dokončené sezoně dostal alespoň jeden muž s jednoručným bekhendem do semifinále některého ze čtyř grandslamových turnajů. Sto čtyřicet devět sezon po sobě. Pak přišel 6. září 2026, newyorský Arthur Ashe Stadium a levák Ben Shelton, který řeckou jedničku rozebral ve třech setech. Tsitsipas, dvojnásobný grandslamový finalista, odešel z kurtu a s ním odešla i poslední šance, že sezona 2026 sérii prodlouží. Neprodloužila.

Poslední strážci stylu

V posledních pěti letech drželi sérii při životě už jen tři muži: Tsitsipas, Lorenzo Musetti a Denis Shapovalov. Podle oficiálního článku US Open nikdo jiný s jednoručem v tomto období grandslamové semifinále nezahrál. Posledním, kdo sérii zachránil, byl Musetti, semifinále Roland Garros 2025 proti Carlosi Alcarazovi, z něhož nakonec odstoupil kvůli zranění. Před tím Wimbledon 2024. Dvě semifinále za rok. A pak ticho.

Sezona 2026 přitom vypadala, že šanci ještě nabídne. Tsitsipas se v New Yorku prokousával pavoukem, ve třetím kole přešel přes Jiřího Lehečku (2:6, 6:1, 7:6, 6:1) a zdálo se, že forma stoupá. Jenže den před osmifinále Shelton vyřadil i Shapovalova, dalšího jednoručního leváka, a v jednom turnajovém úseku tak odstranil obě zbývající opory stylu.

Novotný předpověděl Muradovův bizár. Kotlárovci podle něj nemají šanci

MMAmag.cz

Právě teď

Proč jednoruč prohrává s dobou

Roger Federer, jehož bekhend jednoruč definoval celou generaci fanoušků, to na tiskové konferenci před US Open 2026 pojmenoval bez sentimentu. Popsal posun tenisového stylu: před jeho érou se hrálo zhruba 80 procent u sítě a 20 od základní čáry. On sám hrál přibližně půl na půl. Dnešní tenis? Odhadem 90 procent od základní čáry, 10 u sítě.

V přestřelce od základní čáry je obouruč strukturálně výhodnější. Podle instruktážního materiálu USTA jednoruč vyžaduje kontakt výrazně před tělem a dřívější přípravu; těžký topspin do bekhendu, zvlášť od leváka, tohle časování systematicky rozbíjí. Přesně to Shelton Tsitsipasovi předvedl: levácký forhend stáčel míč do jednoruče a pak otevíral forhendovou stranu.

Federer ale přidal ještě hlubší vrstvu. Dnešní trenéři jsou převážně hráči, kteří sami vyrostli na obouruči. Učí to, co znají. Dvě ruce na raketu se dětem vysvětlí rychleji, kontrola přijde dřív, výsledky taky. Jednoruč vyžaduje delší vývoj, trpělivější tým a ochotu akceptovat, že návratnost přijde později, pokud vůbec.

Krása versus efektivita

Sami hráči to vidí bez iluzí, ale každý jinak. Tsitsipas mluví o „dinosaurech směřujících k vyhynutí“. Musetti přiznává, že z estetického hlediska by jednoruč učil rád, ale z hlediska efektivity ne; obouruč dnes prostě nabízí reálnou výhodu. Shapovalov oponuje: když jednoruč zvládnete na elitní úrovni, umí vytvářet úhly, které jsou s obouručem těžší.

Tři hlasy, tři polohy. Ale všechny tři se shodnou na jednom: moderní tenis z jednoruče dělá volbu s vyššími nároky a nejistějším výsledkem. Nejde o to, že by úder přestal fungovat. Jde o to, že prostředí kolem něj (rakety, struny, pomalejší povrchy, hra od základní čáry) přestalo nahrávat.

Federer na tiskové konferenci řekl, že pořád doufá, že to není konec. Ale jeho vlastní vysvětlení, proč jednoruč ustupuje, zní spíš jako diagnóza než jako naděje.

Český střípek v příběhu

Lehečka, rodák z Kněžmostu, se s Tsitsipasem potkal ve třetím kole US Open 2026 a po prohraném prvním setu se zdálo, že může překvapit. Nepřekvapil. Tsitsipas otočil a šel dál, aby o dva dny později sám skončil. Pro český tenis má ale tahle linka ještě jeden rozměr: o rok dřív, v září 2025, Lehečka v Davis Cupu v Delray Beach porazil Taylora Fritze a výrazně pomohl k české výhře 3:2 nad USA. Shelton, který sérii jednoručů ukončil, měl původně za Američany nastoupit, ale ze sestavy odstoupil kvůli zranění.

Co bude dál

Série se může obnovit. Stačí, aby Musetti, Tsitsipas nebo Shapovalov v některém ze čtyř grandslamů 2027 došli do semifinále. Jenže to je právě ta pointa: budoucnost jednoručného bekhendu na vrcholové úrovni nestojí na generaci, ale na třech jménech. A za nimi nikdo nečeká.

Sto čtyřicet devět sezon vydržela tradice, kterou nikdo nemusel pojmenovávat, protože prostě byla. Teď má jméno, a datum konce.