Noc z 30. na 31. srpna 2026 přinesla na Arthur Ashe Stadium obraz, který tenis dlouho neviděl. Djokovič padl v pěti setech s Marianem Navonem.
Čtyři hodiny a 36 minut. Tak dlouho trval nejdelší zápas prvního kola grandslamu v Djokovičově kariéře, a zároveň jeho nejbolestivější. Srbský tenista, čtyřnásobný šampion US Open, nastoupil přesně 21 let po svém debutu na Flushing Meadows a odcházel s porážkou 7:6(5), 5:7, 4:6, 6:2, 6:1 od 25letého Argentince, kterého před turnajem většina fanoušků neznala. Jenže příběh téhle noci nebyl o tom, kdo vyhrál. Byl o muži, který odmítl odejít, i když mu tělo řeklo dost.
Tělo, které přestalo poslouchat
Problémy začaly brzy. Sám Djokovič po zápase řekl, že potíže cítil už od čtvrtého gamu. Ve třetím setu zvracel do koše u kurtu. Sahal si na levou nohu, kde ho svíraly křeče. Mezi čtvrtým a pátým setem přišla lékařská přestávka, lékaři mu masírovali spodní část zad, dostal tablety. Bolest ramene postupně rozkládala jeho podání, záda mu nedovolovala rotaci trupu, pohyb po kurtu se zpomaloval set od setu.
A přesto hrál dál. Když získal druhý a třetí set a srovnal na 2:1, zdálo se, že jeho soutěžní DNA znovu přepíše fyzické limity. Jenže v rozhodujících dvou setech prohrál deset z dvanácti gamů. Tělo definitivně přestalo stíhat.
Proč neskrečoval
Na tiskové konferenci Djokovič přiznal, že na skreč myslel. Ale odmítl ji. „Nechtěl jsem to vzdát ve čtvrtém ani v pátém setu. Chtěl jsem zápas dohrát,“ řekl podle ATP tour. Po brejku na 5:4 ve třetím setu ho zaplněný stadion zvedl obrovským řevem. Při stavu 1:3 v pátém setu se ho publikum snažilo vytlačit zpět do zápasu. Djokovič se dojal k slzám. Z kurtu odcházel s gestem srdce směrem k tribunám, kde seděla jeho žena Jelena s výrazem plným obav.
Formulace, kterou po zápase použil, je na něj mimořádně nejistá: „Snažím se přijít na to, co se děje a jak daleko můžu takhle dojít.“ Člověk, který celou kariéru věřil, že jeho tělo je stroj, který dokáže překalibrovat vůlí, najednou hledá odpovědi.
Dvacet let bez porážky v prvním kole, a pak Navone
Série, která padla, trvala od Australian Open 2006. Dvě dekády, během nichž Djokovič v prvním kole grandslamu neprohrál. Ukončil ji hráč, který ještě na Roland Garros 2026 vypadl ve druhém kole po téměř pětihodinovém maratonu s Jakubem Menšíkem, supertiebreak 13:11 v pátém setu. Stejný Navone pak na tvrdém povrchu v New Yorku fyzicky ustál pětisetový zápas s Djokovičem a zaznamenal svou první kariérní výhru v pěti setech.
Pro Menšíka je to nepřímé, ale výmluvné potvrzení: na grandslamové úrovni už zvládá soupeře, kteří dokážou srazit i legendu.
Sezona, která se rozpadá
Kontext porážky je možná ještě výmluvnější než samotný zápas. Ještě 10. července hrál Djokovič semifinále Wimbledonu a po něm tvrdil, že zdravý Djokovič je stále hráč pro první pětku. Sedm týdnů nato zvracel na Arthur Ashe Stadium.
Před US Open mluvil o tom, že po brzkém konci v Cincinnati měl skoro dva týdny na přípravu a je připraven „tak dobře, jak jen může být.“ Zároveň ale upozorňoval, že trénink není pětisetový zápas na největším stadionu světa. Věděl o riziku. Věřil, že ho ustojí.
Neustál. Naším dopočtem jeho sezonní bilance činí 14:7; podle historických dat ATP by šlo o nejslabší rok od sezony 2005, kdy měl bilanci 11:11. Od průlomu mezi elitu v roce 2006 nic podobného nezažil. Živý žebříček ho po porážce shodil na 12. místo ATP se ztrátou 790 bodů. Turnaj, který měl být otevřenější díky absenci zraněného Sinnera a vracejícího se Alcaraze, se pro Djokoviče uzavřel dřív, než vůbec začal.
Konec éry, nebo poslední varování?
Definitivní verdikt zatím neexistuje. Wimbledonské semifinále je staré pouhých sedm týdnů a ukazuje, že při funkčním zdraví je Djokovič stále schopen dojít daleko. Jenže právě to slůvko „při funkčním zdraví“ je problém. Sám přiznává, že fyzické potíže se s ním táhnou prakticky každý zápas letošní sezony. Přesná diagnóza v otevřených zdrojích není, jen souběh symptomů, které se opakují a zesilují.
Poprvé po letech se u Djokoviče spojily slabší výsledky, opakující se fyzické kolapsy a okamžitý rankingový trest do jednoho obrazu. Gesto srdce směrem k tribunám vypadalo jako poděkování. Otázka je, za co přesně: jestli za podporu v jednom těžkém večeru, nebo za celou éru.
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 4048
