Šest let po boku Novaka Djokoviče nestačilo Goranu Ivaniševičovi k tomu, aby svého svěřence definitivně rozluštil. Přesto, nebo právě proto, ho označuje za génia.
V rozhovoru pro chorvatský deník 24sata, jehož přepis se začátkem srpna 2026 rozšířil tenisovým internetem, Ivanišević shrnul zkušenost, kterou sbíral od roku 2018 do jara 2024. Djokovič podle něj není výjimečný jedním úderem ani jednou taktikou. Odděluje ho od ostatních to, co se děje v jeho hlavě, a co se z jeho hlavy valí ven v rozhodujících momentech zápasu. Komunikace na kurtu působí chaoticky, nálady se přepínají rychle, a kdo se to pokouší racionálně uchopit, narazí na zeď. Ivanišević to ale nepopisuje jako problém. Spíš jako provozní podmínku spolupráce s někým, kdo vyhrál 24 grandslamů.
Křik jako ventil, ne jako útok
Ivaniševićův výrok z léta 2026 není blesk z čistého nebe. Stejné motivy rozvíjel už dřív. V roce 2021 pro tentýž deník 24sata vysvětloval, že Djokovič si během zápasu vždycky „najde někoho na hádku“, a když to není trenérský box, hádá se klidně se sluncem. V rozhovoru pro Sport Klub o rok později přidal, že mu ten křik nevadí, protože chápe, k čemu slouží: Novak tak ze sebe dostává napětí. Hlavní je, aby vyhrál.
Co se za pět let změnilo, je míra otevřenosti. Ivanišević už nemluví jako člověk vázaný loajalitou k aktuálnímu zaměstnavateli. Mluví jako někdo, kdo si může dovolit pojmenovat věci přímo, a přitom je zřejmé, že Djokoviče nepomlouvá. Popisuje mechanismus, který funguje. Jen upozorňuje, že ten mechanismus není pro každého.
Génius v rozhodujících míčích
Slovo „génius“ u Ivaniševiće neznamená eleganci podání nebo estetiku bekhendu. V rozhovoru se Slavenem Bilićem z března 2025 to rozvedl podrobněji: kdyby se hráči seřadili čistě podle tenisových dovedností, rozdíly mezi absolutní špičkou a širší elitou by nebyly tak propastné. Rozdíl se ukazuje v bodech, které rozhodují sety a zápasy. Tam Djokovič nervozitu necítí méně než ostatní, jen ji lépe unese.
Ivaniševićovo srovnání s Federerem a Nadalem je v tomhle ohledu střízlivé:
- Federer – trénink uvolněný, přirozená lehkost.
- Nadal – trénink extrémně intenzivní, rituální disciplína.
- Djokovič – neustálý tlak na zlepšení, co bylo dnes dobré, zítra nestačí.
Právě ten perfekcionismus podle Ivaniševiće dělá z Djokoviče „extrém“. A právě proto ho i po šesti letech popisuje spíš jako něco, co se musí zvládat, než definitivně pochopit.
Pátá příčka a otázka vůle
Kontext léta 2026 dodává Ivaniševićovým slovům další rozměr. Djokovičovi je 39 let, na žebříčku ATP figuruje jako pátý hráč světa a z letošního Wimbledonu ho v semifinále hladce vyprovodil Jannik Sinner (6:4, 6:4, 6:4). V červencovém rozhovoru z Umagu Ivanišević posunul téma od otázky „umí, nebo neumí“ k otázce, kolik vůle Djokovičovi ještě zbývá. Talent a mentalita tam pořád jsou. Ale motivace ve čtyřiceti je jiná disciplína.
Vlk v zimě
Načasování výroku není náhodné. Na 20. srpna 2026 je na Prime Video naplánována premiéra dokumentárního filmu Novak Djokovic: The Wolf in Winter. Režíruje ho Jason Hehir, tvůrce oceňovaného seriálu The Last Dance o Michaelu Jordanovi. Podle oficiálních materiálů Amazonu film sleduje Djokovičův příběh od dětství ve válečném Bělehradě přes odpor části publika a médií až po zákulisí velkých turnajů a rodinné momenty. Mezi mluvčími jsou Rafael Nadal, Andre Agassi, Pete Sampras, Boris Becker nebo Jelena Djokovićová.
Slavnostní projekce proběhla v polovině července v newyorském MoMA; mezi hosty seděli Zlatan Ibrahimović, John McEnroe, Mike Tyson nebo Anna Wintourová. Prime Video z projektu zjevně dělá globální událost přesahující tenisovou bublinu.
Ivanišević v rozhovoru přiznal, že ho zajímá, jak film tuhle složitější, nejednoznačnou vrstvu Djokovićovy osobnosti ukáže. Podle nás je právě tohle nejzajímavější otázka: jestli dokument pojme Djokoviče jako hrdinu, nebo jako člověka, jehož genialita a náročnost jsou dvě strany téže mince. Ivaniševićův portrét naznačuje to druhé, a je přesvědčivější právě proto, že nepřichází od kritika, ale od člověka, který s tím šest let žil.
