Tragický osud. Mistr hokejové extraligy skončil na vozíku, lidé ho měli za opilce

Lidé na ulici se mu vyhýbali. Viděli muže, který se potácí, a usoudili, že je opilý. Nebyl. Jeho nejistá, kolísavá chůze byla důsledkem poškozené centrální nervové soustavy, výsledek let, během nichž se na ledě vracíval do hry po otřesech mozku, které nikdo pořádně neléčil. Diagnóza, která mu v polovině osmdesátých let ukončila kariéru, ho nakonec připravila o schopnost chodit a nakonec i o život. Jurčišinův příběh je jedním z nejdrsnějších svědectví o tom, co dokážou neviditelná zranění udělat se sportovcem dlouho poté, co sundá výstroj.

Z Prešova přes Zvolen až do mistrovské Jihlavy

Talentovaného útočníka z Prešova přivedl do Zvolenu trenér Eduard Giblák, když mu bylo sedmnáct. Ve Zvolenu se Jurčišin vyučil mechanikem motorových lokomotiv, později odmaturoval na strojírenské průmyslovce, a souběžně si vybudoval pověst, díky které ho čtyři roky po sobě nominovali do reprezentačních výběrů. V roce 1982 se stal juniorským mistrem Evropy.

Téhož roku zamířil do Dukly Jihlava, tehdejší nejsilnější adresy československého hokeje. V mistrovském kádru sezony 1982/83 figuroval jako jeden ze tří Slováků, vedle Igora Liby a brankáře Karola Skovajsy. Kolem nich stáli Rostislav Vlach, Jaroslav Benák, Jiří Králík nebo Eduard Uvíra. Jurčišin nebyl v Jihlavě do počtu. Byl součástí úzké slovenské stopy v titulovém týmu, který ovládl československou extraligu.

Bojovník předvedl děsivý zkrat. Klečícímu soupeři málem ukopl hlavu

MMAmag.cz

4 m

Jenže to, co vypadalo jako start velké kariéry, se ukázalo být jejím vrcholem i koncem zároveň. O čtyři roky později musel led opustit. Bylo mu šestadvacet.

Diagnóza, kterou nikdo neviděl přicházet

Podle lékařských závěrů citovaných v jeho nekrologu šlo o důsledek opakovaných otřesů mozku, lehčích i vážnějších, které na ledě utrpěl a které nebyly dostatečně vyléčeny. Kumulace úrazů poškodila centrální nervovou soustavu a postupně ochromila pohybový aparát.

V osmdesátých letech v československém hokeji neexistovalo nic, co by se dalo srovnat s dnešními protokoly. Hráč dostal ránu, chvíli seděl na střídačce, a pokud stál na nohách, šel zpátky. Nikdo nepočítal otřesy, nikdo neměřil dobu rekonvalescence, nikdo nezakazoval návrat do zápasu ve stejný den. Mozek dostal další náraz dřív, než se vzpamatoval z předchozího.

Dnes je situace zásadně jiná. Protokol IIHF výslovně zakazuje návrat hráče do hry ve stejný den, kdy je podezření na otřes mozku. Návrat probíhá stupňovaně, po minimálně 24hodinových krocích. Český extraligový lékař Roman Mizera v rozhovoru pro Hokej.cz popisuje okamžité vyřazení hráče při podezření, vyšetření varovných příznaků a minimálně pětidenní návratový režim. Na slovenské straně funguje stálá Zdravotní komise SZĽH a soutěžní řád je vázán na pravidla IIHF.

Jenže jedno zásadní bílé místo zůstává i dnes: jednotný, veřejně popsaný program dlouhodobého sledování hráčů po opakovaných otřesech, zejména po skončení kariéry, se v českém ani slovenském profesionálním hokeji nepodařilo doložit. Akutní péče se zlepšila dramaticky. Co přijde potom, je stále nejasné.

Jurčišin doplatil na desítky nárazů, z nichž žádný sám o sobě nevypadal smrtelně. Právě v tom je jeho případ tak znepokojivý: neexistoval jediný okamžik, na který by šlo ukázat a říct „tady se to stalo“. Škoda narůstala pomalu, neviditelně, náraz po nárazu.

Poslední roky ve Zvolenu

Po konci kariéry žil Jurčišin ve Zvolenu. Jeho zdravotní stav se zhoršoval postupně. Nejistá chůze, kterou si kolemjdoucí pletli s opilstvím, byla jen první fází. Poslední čtyři roky života strávil v Domově sociálnych služieb ve Zvolenu. Zhruba rok a půl před smrtí už byl trvale připoután na invalidní vozík.

V posledním období byl opakovaně hospitalizován. Zemřel v nemocnici 20. února 2008.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nepodařilo dohledat, zda mu někdo z hokejového prostředí, z Dukly, ze svazu nebo od bývalých spoluhráčů, v posledních letech systematicky pomáhal. Stejně tak chybí přímé vzpomínky těch, kdo s ním v Jihlavě sdíleli kabinu. Roster titulového mužstva je doložený. Lidský příběh jednoho z jeho členů zůstal téměř neviditelný.

Co Jurčišinův příběh říká o neviditelných zraněních

Nejtvrdší hokejová zranění nemusí být ta, která jsou na první pohled vidět. Zlomená noha se zahojí, rozbitý nos sroste. Otřes mozku nebolí způsobem, který by okolí rozpoznalo, a právě proto je tak zákeřný. Jurčišin po kariéře nežil s viditelnou jizvou. Žil s diagnózou, kterou si lidé na ulici vysvětlovali jako morální selhání.

Podle nás je právě tohle nejbolestnější rozměr jeho osudu: sport mu vzal zdraví a společnost mu pak vzala důstojnost, protože nedokázala rozpoznat, co se mu stalo. Dnešní protokoly snižují riziko, že se podobný scénář zopakuje na ledě. Ale otázka, co se děje s hráči po kariéře, když přestanou být vidět, zůstává bez odpovědi.

Ján Jurčišin odehrál v nejvyšší soutěži jen pár desítek zápasů. Stačily na titul. A stačily na to, aby mu vzaly všechno ostatní.