Josef Marha, bývalý útočník se 159 starty v NHL, po šampionátu ve Švýcarsku otevřeně říká: český tým postrádal energii, kterou v Praze 2024 cítil každý.
Deset dní po čtvrtfinálové porážce 1:4 s Finskem v Curychu sedl Marha k mikrofonu na Hokej.cz a mluvil bez diplomatických oblouků. Českému výběru podle něj chyběla „taková šťáva a nadšení do hry“, u některých hráčů neviděl jiskru, kterou znal z pražského zlata. Nejde o útok na taktiku Radima Rulíka. Jde o pocit, že tým přijel do Švýcarska s nižším vnitřním tlakem, a čísla ten pocit potvrzují.
Pražské zlato versus švýcarské vystřízlivění
Srovnání dvou šampionátů mluví jasně. V Praze 2024 Česko odehrálo deset zápasů, vstřelilo 36 gólů a inkasovalo jen 17. O dva roky později ve Švýcarsku skončilo páté s bilancí 20:21. Přesilovka, která bývá lakmusovým papírkem ofenzivní kreativity, spadla z 29,17 % na 16,67 %, z druhého nejlepšího čísla turnaje na třinácté. Týmová úspěšnost brankářských zákroků klesla z 93,09 % na 88,83 %.
Nejde jen o statistiku. Za každým z těch čísel je konkrétní moment na ledě: neproměněná přesilová hra, gól do šatny, ztracený souboj u mantinelu. Marha to shrnuje jednou větou: jestli byli lídři unavení, neví. Ale energii, která tým v Praze táhla, tentokrát neviděl.
Tři až čtyři změny, žádná jména
Nejcitovanější pasáž rozhovoru zní: „Ano, já bych tři až čtyři hráče vyměnil.“ Konkrétní jména ale Marha neprozradil. Místo seznamu nabídl princip. Vzal by „to nejlepší, co tam bylo“, nebál by se víc mladých hráčů, pokud na to mají, a každému by předem jasně rozdal roli.
Kdo by teoreticky připadal v úvahu? Před turnajem figurovali v širším výběru pro Beijer Hockey Games hráči jako Adam Klapka, Petr Sikora, Michal Kunc, Radovan Pavlík, Mikuláš Hovorka, Filip Pyrochta nebo Libor Zábranský, a do finální nominace se nakonec nedostali. Zda měl Marha na mysli právě někoho z nich, nevíme. Ale okruh existuje a není malý.
Hlava, ne systém
Zajímavější než samotný počet změn je Marhova diagnóza příčiny. Vadí mu kultura přemýšlení kolem reprezentace ještě před prvním buly. Veřejné rozebírání brankářské jedničky, předem snížené ambice typu „budeme rádi za čtvrtfinále“, nervozita přenášená z médií do kabiny. Podle něj měl trenér gólmanům hned na startu dát klid a jistotu, a celému týmu nastavit jediný cíl: jet vyhrát.
Švýcarsko, kde Marha strávil dvanáct sezon v Davosu, mu v tomhle slouží jako kontrast i varovný příklad zároveň. Domácí tým ovládl základní skupinu, jenže ve finále proti Finsku „neunesl to hlavou“. Při přesilovce pět na tři prý Švýcaři skoro ani nevystřelili. Psychický blok, říká Marha. A dodává, že podobný blok, byť v jiné podobě, viděl i u českého týmu. Ne strach z velkého soupeře, ale absenci vnitřního ohně.
Konec éry Rulík
MS 2026 bylo posledním turnajem Radima Rulíka na lavičce národního týmu. Český hokej oznámil jeho odchod ještě před šampionátem. Marhova kritika tak nedopadá na trenéra, který bude mít šanci něco opravit, míří spíš na systém a na jeho nástupce.
Rulík přitom odchází s bilancí, kterou mu nikdo nesebere: zlatá medaile z domácího šampionátu. Jenže právě proto je švýcarský propad tak viditelný. Od zlata k pátému místu, od 36 gólů k dvaceti, od suverénní přesilovky k podprůměrné. Čísla sama o sobě nemusí znamenat sestupnou trajektorii; jeden šampionát není trend. Ale pokud nový trenér nepřinese do kabiny víc energie a jasnější komunikaci rolí, může se z jednorázového výpadku stát vzorec.
Marha to řekl po svém: na turnaj se jezdí vyhrát, ne si předem stavět strop. Až jeho nástupce na lavičce ukáže, jestli tohle poselství někdo slyšel.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 9008
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 9151
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 7605
