Ranař z NHL si sáhl na život. Pár měsíců předtím ukončil kariéru

Poslední večer svého života psal Belak producentovi, že chce v pátek natočit nový díl pořadu. Trénoval na televizní soutěž Battle of the Blades, kde se bývalí hokejisté učí krasobruslení. Plánoval týdenní podcast z Nashvillu, kde žil s rodinou a kde ho znali jako dobrovolného hasiče a pravidelného návštěvníka dětských nemocnic. Nic z toho nevypadalo jako člověk, který se vzdal. A přesto, 31. srpna 2011 byl pětatřicetiletý Belak nalezen mrtvý v komplexu 1 King West v centru Toronta. Policejní zdroje tehdy pracovaly s verzí sebevraždy.

Enforcer, který měl plány

Wade Belak vstoupil do NHL jako dvanáctka draftu 1994. Hrál za Colorado, Calgary, Toronto, Floridu a Nashville. Za patnáct sezon nasbíral 33 bodů a 1 263 trestných minut, čísla, která přesně popisují jeho roli. Byl enforcer. Hráč, jehož úkolem je chránit spoluhráče pěstmi, odstrašit protivníka a přijmout rány, které by jinak dostali hvězdy týmu.

V únoru 2011 ho Nashville poslal přes waiver do farmářského Milwaukee. Artritida v pánvi mu už nedovolovala hrát na nejvyšší úrovni. Osmého března oficiálně ukončil kariéru. Predators mu ale nabídli organizační roli, zůstal součástí klubu, docházel do škol, zapojoval se do komunitních akcí. Současně rozjížděl mediální práci. Podle rekonstrukce časopisu Maclean’s měl v posledních týdnech života rozběhnutých víc projektů než většina čerstvých důchodců z NHL.

Ranař z NHL si sáhl na život. Pár měsíců předtím ukončil kariéru

SportyŽivě.cz

Právě teď

Třetí mrtvý enforcer za čtyři měsíce

Belakova smrt nepřišla do prázdna. Devátého května 2011 zemřel osmadvacetiletý Derek Boogaard, enforcer Minnesoty a New York Rangers, na náhodnou kombinaci alkoholu a oxykodonu. Patnáctého srpna si podle tehdejších policejních informací vzal život sedmadvacetiletý Rick Rypien z Vancouveru, který dlouhodobě bojoval s depresí.

Tři bývalí nebo aktivní enforcery během jediného léta. Média začala hledat společného jmenovatele, a nejsnáze se nabízel: bitky, bolest, role vykonavatelů násilí. Jenže analytický text Sports Illustrated tehdy upozornil na zásadní věc: tři podobně vypadající tragédie skrývaly různé mechanismy. Boogaard zemřel na předávkování léky proti bolesti. Rypien měl za sebou roky dokumentované deprese a opakované absence v sestavě. Belak navenek fungoval, plánoval, komunikoval. Jeho matka Lorraine ale pro ESPN potvrdila, že trpěl depresí.

Právě v tom spočívá to nejnebezpečnější. Kdyby šlo o jeden typ problému, závislost, nebo chronickou bolest, nebo izolaci po konci kariéry, liga by mohla nasadit jeden typ řešení. Tři různé příběhy se stejným koncem ale znamenají, že síť pod hráči měla víc děr najednou.

Co NHL slíbila a co zůstalo na papíře

Den po Belakově smrti, 1. září 2011, vydali komisař Gary Bettman a šéf hráčské asociace Don Fehr společné prohlášení. Slíbili „detailní prověření faktorů, které mohly k tragédiím přispět“, důkladné vyhodnocení existujících asistenčních programů a okamžité úpravy tam, kde to bude nutné.

Přitom nástroje existovaly už předtím. V prosinci 2010 dobrovolně vstoupil do společného programu NHL a NHLPA pro návykové látky a behaviorální zdraví útočník Jordin Tootoo, aktivní hráč, kterému systém pomohl. Rozdíl byl v tom, že Tootoo byl v době krize stále uvnitř ligy. Belak už stál jednou nohou venku. V otevřených zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by v době smrti byl pod dohledem jakéhokoli programu péče.

Konkrétní veřejně sepsaný seznam reforem, které po létě 2011 skutečně vstoupily v platnost, v dostupných zdrojích chybí. Zůstal příslib revize, vydaný až po třetí tragédii.

Česká stopa v kabině

V Torontu sdílel Belak šatnu s Tomášem Kaberlem. Tie Domi ve své vzpomínce popsal společnou večeři krátce po Belakově příchodu k Leafs, u které seděl i „Kabby“. Český enforcer David Kočí po sérii úmrtí řekl pro iSport, že Belaka neznal blíž, ale vždy se zdravili a „slyšel na něj samé dobré věci“. Žádná velká česká stopa, spíš drobný otisk, který připomíná, jak malý je svět hokejových bitkařů.

Na pietním rozloučení v Nashvillu mluvili spoluhráči, trenéři i lidé z komunity. Popisovali muže, který po zápasech jezdil za dětmi do nemocnic a o víkendech pomáhal hasičům. Muže, u kterého byste depresi nehádali.

Belakův případ nepotvrzuje jednoduchou rovnici „konec kariéry rovná se pád“. Potvrzuje něco horšího: že deprese umí fungovat tiše i u člověka, který má plány, rodinu a novou práci. A že systém, který spoléhá na to, že si hráč o pomoc řekne sám, selže právě u těch, kteří celou kariéru trénovali bolest nevyjadřovat.