Vladimír Šmicer ve svém podcastu rozebral finální nominaci na MS 2026 a zamířil na dvě citlivá místa: sedmnáctiletého Huga Sochůrka a opakované excesy Tomáše Chorého.
Tři dny po uzavření šestadvacítky pro mistrovství světa usedl vicemistr Evropy z roku 1996 k mikrofonu a řekl větu, která rezonuje českou fotbalovou veřejností: „Ukazuje to, jak úzký výběr hráčů máme. Za mojí éry by tohle možné nebylo.“ Nemířil přitom na celý kádr Miroslava Koubka. Mířil na to, co o stavu českého fotbalu prozrazuje příběh jednoho teenagera a jednoho nepoučitelného útočníka.
Sochůrek: talent s obrovským štěstím
Hugo Sochůrek se 31. května 2026 stal nejmladším českým fotbalovým reprezentantem v historii. Debutoval proti Kosovu v přípravě a hned se dozvěděl, že letí na šampionát. Sedmnáct let, osm ligových startů, jeden zápas v A-týmu. Šmicer ho v podcastu Šmíca z voleje nezpochybňuje jako talent, říká dokonce „je dobře, že tam je“. Jenže současně čte jeho nominaci jako symptom. Podle Šmicera měl Sochůrek „obrovské štěstí“, protože mu cestu otevřela sparťanská marodka. Bez ní by prý zůstal u béčka a mimo hlavní radar.
Čísla dávají Šmicerově skepsi kontext. Sám debutoval v lize v devatenácti letech a do reprezentace se propracoval přes desítky prvoligových zápasů. Adam Hložek, který Sochůrkův věkový rekord držel před ním, nastoupil poprvé v lize v šestnácti, ale do A-týmu šel až po pravidelné zátěži na nejvyšší úrovni a desítkách startů v nejvyšší soutěži. Sochůrek přeskočil několik schodů najednou.
Koubek vidí víc než jeden zápas
Trenér Koubek na tiskové konferenci po utkání s Kosovem reagoval předem, i když tehdy ještě Šmicerův podcast neexistoval. „Nominace nebyla o zápase s Kosovem,“ řekl a vysvětlil, že Sochůrka sledoval delší dobu v tréninku i mimo něj. Koubkův veřejně deklarovaný cíl pro šampionát je jednoznačný: „Nejedeme se zúčastnit. Chceme postoupit ze skupiny.“
Tady se láme podstata sporu. Koubek staví kádr na okamžitou turnajovou potřebu, bere hráče, které vidí připravené teď, bez ohledu na to, kolik ligových minut mají za sebou. Šmicer zastupuje jinou optiku: reprezentační dres se má zasloužit a standard, který dřív musel hráč odpracovat, by neměl klesat jen proto, že se zúžil bazén. Obě pozice jsou legitimní. Otázka je, která z nich obstojí v červnu na hřišti.
Chorý: konec omluv
Druhá linie Šmicerovy kritiky je osobnější a ostřejší. Tomáš Chorý byl po květnovém derby vyřazen z kádru Slavie, předseda Jaroslav Tvrdík oznámil exemplární trest a zdůraznil, že tým byl předem varován. Chorého disciplinární historie přitom nezačíná tímto derby. Už v srpnu 2025 dostal šestizápasový distanc za úder soupeře do rozkroku.
Šmicer přiznává, že po vychladnutí emocí si uměl představit obě varianty, nominaci i vynechání. Ale pak přidal větu, která má váhu právě proto, že přichází od člověka, který Chorého dřív opakovaně bránil: „Každopádně jsem nad ním zlomil hůl, už ho nikdy nebudu omlouvat.“ Koubek mezitím zaujal opačný postoj. Už v polovině května veřejně řekl, že klubový trest Slavie automaticky nepřenáší do reprezentace a že hráče považuje za sportovně významného. Mluvil dokonce o „společenské objednávce“ na potrestání hráčů, které odmítá následovat.
Co to říká o českém fotbale
Šmicerova kritika není generační povzdech u piva. Je to pojmenování dvou trhlin, které česká reprezentace vezme na šampionát s sebou. První je strukturální: hráčský bazén se zúžil natolik, že sedmnáctiletý s osmi ligovými starty projde do finální nominace na mistrovství světa. Druhá je disciplinární: hráč s opakovanými excesy jede na turnaj, protože jeho sportovní přínos převáží nad jeho chováním.
Ani jedna z těchto trhlin nemusí na turnaji prasknout. Sochůrek může být příběhem šampionátu, Chorý může dát rozhodující gól. Ale kdyby se cokoliv pokazilo, Šmicerova slova z 3. června budou znít hlasitěji než dnes.
Finální šestadvacítka je uzavřená, letadlo do dějiště turnaje poletí s oběma jmény na palubě. Miroslav Koubek vsadil na pragmatismus. Vladimír Šmicer mu veřejně řekl, že ta sázka má svou cenu, a že ji jednou bude někdo počítat.
