Kouč mistrovského Baníku Komňacký o Rusku: Když jsem se tam vrátil, šlo se přes mrtvoly

V roce 1970 odjel mladý Čechoslovák do Volgogradu studovat ruský jazyk a literaturu. O čtyři roky později se vracel s diplomem a s ruskou manželkou. Rusko pro něj tehdy nebylo jen učebnicovou velmocí, ale zemí, kde měl rodinu. V roce 2007 se tam vrátil podruhé, tentokrát jako trenér, který měl za sebou titul v Ostravě i historické double na Slovensku. Našel úplně jiný svět. V novém rozhovoru pro Aktuálně.cz ho popisuje bez obalu: šlo se přes mrtvoly. Svůj vztah k Rusům shrnuje jedinou větou: „Rusy jsem měl rád, ale vyléčili mě.“ Nejde přitom o historku z kabiny. Je to tečka za ruskou linkou, která se jeho životem táhne přes půl století.

Volgograd: ruština, literatura a rodina

Komňackého první Rusko bylo sovětské, studentské a osobní. Ve Volgogradu, bývalém Stalingradu, nesbíral trenérské licence. Studoval jazyk, který později učil. Po návratu domů nastoupil na zemědělskou školu ve Valticích a později na gymnázium v Kyjově. Fotbal hrál, ale budoucnost s ním dlouho nespojoval.

Na tom je postavená celá váha jeho dnešního soudu. Komňacký nepatří k lidem, kteří Rusko znají z titulků a z jednoho zájezdu. Mluví rusky, četl ruskou literaturu v originále a přes manželku měl Rusko doma u stolu. Když takový člověk řekne, že se z něj „vyléčil“, nezní to jako póza. Je to osobní bilance.

Slavia vyfoukla Kubiaka Plzni. Jeho agent tvrdí, že to nemohlo dopadnout lépe

SportyŽivě.cz

3 h

Ostravský boom a „dědina“, která vyhrála ligu

Druhou kapitolou je trenérský vrchol. Baník Ostrava v sezoně 2003/04 ukončil třiadvacetileté čekání na titul a Komňacký u toho stál na lavičce. Sám později vzpomínal na „obrovský fotbalový boom“, vyprodané Bazaly a klubovou hymnu na každém kroku. Kabina kolem Látala, Heinze, Bolfa, Slončíka, Laštůvky, Pospěcha a Matušoviče patří dodnes k nejoblíbenějším ostravským týmům.

Čísla z historie ligy jsou jednoznačná:

Titul Baník potvrdil ve 28. kole výhrou 1:0 v Olomouci. Na Bazaly tehdy chodilo až osmnáct tisíc lidí. Pak přišlo vystřízlivění. V kvalifikaci Ligy mistrů Ostravu zastavil Leverkusen, v Poháru UEFA Middlesbrough. Tým opustilo několik opor a navázat na jedinečnou sezonu se nedařilo. Komňacký později přiznal, že to bylo těžké.

Jeho další zastávka vypadala na první pohled jako krok stranou. Ve skutečnosti přinesla ještě vzácnější úspěch. Ružomberok v sezoně 2005/06 vyhrál slovenskou ligu i Slovenský pohár. Klub to dodnes označuje za svůj „největší a nejpamátnější úspěch“; v historii nejvyšší slovenské soutěže šlo teprve o třetí double. Komňacký stavěl na slovensko-české partě, v níž si hráči a trenér rozuměli i jazykově. Velkým příznivcem hromadného dovozu cizinců nebyl; podle něj trenér působí na hráče hlavně tím, co jim řekne.

Malé město s velkým fotbalem ale dráždilo. V srpnu 2006 po zápase v Košicích tamní trenér Ján Kozák prohlásil, že „Ružomberok je jedna dědina“, a obvinil rozhodčí z tendenčního výkonu. Komňacký odpověděl suše: komentovat to nechtěl, byl prý asi na jiném zápase a trochu ho zklamala úroveň utkání. Hlavní pro něj bylo vítězství.

Ten příběh má dnes ještě větší kontrast. Slovan Bratislava v roce 2026 slaví osmý titul v řadě, což se v historii slovenského fotbalu nikomu jinému nepovedlo. Ružomberok byl jednorázový průlom menšího klubu, Slovan představuje dlouhodobou hegemonii velkoklubu.

Ružomberok se po double probil v kvalifikaci Ligy mistrů přes švédský Djurgården. Zastavil ho až CSKA Moskva. Ruský fotbal tak Komňackému zaklepal na dveře nejdřív na hřišti. O pár měsíců později už si pro něj přišel s nabídkou.

Rostov 2007: návrat, který skončil dohodou

V únoru 2007 Komňacký odešel z Ružomberku do SKA Rostov na Donu, ambiciózního nováčka druhé ruské ligy. Důvody popsal už dříve v rozhovoru pro FC Vysočina Jihlava. Lákala ho ambice klubu, ruštinu ovládal a chtěl vidět, jak se země od jeho studií změnila.

Změnila se. Sovětský Volgograd jeho mládí vystřídal postsovětský fotbalový byznys. Podle Komňackého rostovský klub nefungoval na profesionální úrovni. Prezident měl velké ambice, které byly v přímém rozporu se schopnostmi mužstva. Tlak shora, výsledky zdola. Takové spojení většinou končí jediným způsobem.

Skončilo v říjnu 2007, šest kol před koncem soutěže, dohodou. Ve starším rozhovoru svou ruskou zkušenost označil diplomaticky za „dobrou, ovšem nikoli příliš pozitivní“. Dnešní formulace o cestě „přes mrtvoly“ je o poznání tvrdší. Dá se číst jako popis prostředí, kde se o výsledek bojovalo bez ohledu na lidi, pravidla i soudnost. Podle nás je právě posun od zdvořilé věty z dřívějška k dnešní ostrosti tím nejvýmluvnějším na celém vyprávění. Čas jeho soud nezmírnil. Zostřil ho.

Od „ještě jednou to zkusit“ k vyléčení

Deziluze přitom nepřišla naráz. V listopadu 2009, dva roky po Rostovu, odpovídal Komňacký čtenářům iDNES.cz v on-line rozhovoru ze Spojených arabských emirátů, kde byl s reprezentací. Mezi řečí přiznal, že by Rusko chtěl zkusit ještě jednou. Navzdory rostovské zkušenosti ho země pořád přitahovala. Kus rodiny, kus mládí, jazyk, který učil.

Dnes říká, že ho Rusové vyléčili. Mezi těmito dvěma větami leží zhruba sedmnáct let a válka na Ukrajině. Fotbalová Evropa na ni reagovala rychle: FIFA a UEFA 28. února 2022 suspendovaly všechny ruské kluby i reprezentace ze svých soutěží, a to „do odvolání“. Ten zákaz platí dodnes. Olympijské hnutí zvolilo jinou cestu. Mezinárodní olympijský výbor pouštěl vybrané Rusy a Bělorusy na soutěže jako individuální neutrální sportovce, bez vlajky a bez hymny, a to i na zimních hrách v Miláně a Cortině 2026. Postupně některá omezení uvolňoval a rozhodování více přenechal mezinárodním federacím.

Komňacký se v rozhovoru dotýká i izolace ruského sportu. Na jeho slovech je zajímavé hlavně to, odkud přicházejí. Nemluví publicista ani politik, ale člověk, který Rusko poznal třikrát: jako student, jako manžel a jako trenér v prostředí, kde podle něj nerozhodovala kvalita, ale síla a ambice vedení.

Mezitím si užívá důchodu v Drnovicích, kam přišel už v 80. letech jako hráč. Později tu trénoval, dělal ředitele základní školy a postavil si dům. Drnovice hrály první ligu v letech 1993 až 2002 a pak ještě v sezoně 2004/05. Patřily mezi typické české „fotbalové vesnice“ vedle Lázní Bohdaneč nebo Ratíškovic. Komňacký cestuje, propadl tenisu a sleduje jihomoravský fotbal, který dokáže okomentovat stejně přímo jako kdysi soupeře z lavičky.

Z Volgogradu si odvezl ženu, jazyk a sympatie. Z Rostova jen poučení. Dnes, po půl století, už mezi těmi dvěma podobami Ruska jasně rozlišuje.