Česko na mistrovství světa dvakrát vedlo 1:0, a dvakrát o vedení přišlo. Ladislav Vízek vidí příčinu v hráčích, od kterých se čekalo nejvíc.
Šestá minuta, gól, euforie. Osmdesátá třetí minuta, penalta, ticho. Průběh středečního duelu s Jihoafrickou republikou jako by někdo zkopíroval z nedělní porážky s Koreou a jen přepsal jména. Český tým znovu otevřel skóre, znovu ztratil kontrolu a znovu odcházel ze hřiště bez tří bodů. Po dvou zápasech na turnaji má jediný bod, skóre 2:3 a před rozhodujícím duelem s Mexikem téměř žádný manévrovací prostor. A Ladislav Vízek, bývalý československý reprezentant, který české fotbalové výkony glosuje s ostrostí řezníkova nože, nešetří nikoho z těch, kdo měli být tahouny.
„To nebyl fotbal, to byla nakopávaná“
Už po porážce 1:2 s Koreou Vízek na serveru ŽivotvČesku.cz pojmenoval problém bez diplomatických obálek. Schick podle něj „nedostane prakticky jeden pořádný balon“, zbytek ofenzivy označil za „samé neviditelné“ a celý herní projev shrnul jednou větou: „To nebyl fotbal, to byla nakopávaná.“ Dodal, že s tímhle fotbalem tým nikam nedojde a že problém není v nadmořské výšce, ale v tom, že si hráči nenahrají.
Remíza s JAR jeho pohled nezměnila, spíš ho potvrdila. Česko sice vstoupilo do zápasu aktivněji, Koubek provedl pět změn v sestavě a tým si podle oficiálního protokolu FAČR vytvořil víc šancí než proti Koreji. Jenže vzorec zůstal identický: brzké vedení, postupná ztráta aktivity, chybějící pojistka a nakonec inkasovaný gól.
Čtyři jména, jedna otázka
Proč kritika míří právě na Schicka, Provoda, Šulce a Součka? Protože právě tato čtveřice měla být turnajovou výhodou českého týmu.
- Patrik Schick, hlavní hrot nominace, střelec, od kterého se čeká gólový rozdíl. Po dvou zápasech je ale spíš symbolem izolovaného útočníka, který se nedostává k míči v nebezpečných pozicích.
- Tomáš Souček, nejzkušenější středový hráč, proti JAR nasazený po hodině hry jako očekávaný stabilizátor. Stabilizace se nekonala.
- Lukáš Provod a Pavel Šulc, ofenzivní záložníci, od nichž se čeká kreativita, servis pro hrot a schopnost držet míč v soupeřově polovině. Místo toho přišly levné ztráty a v Šulcově případě i ruka v pokutovém území, která rozhodla o konečné remíze.
Největší česká jména měla být odpovědí na otázku, jak proměnit vedení v kontrolu zápasu. Po dvou kolech jsou součástí té otázky.
Koubek odmítá „zanďoura“, ale přiznává problém
Trenér Miroslav Koubek po zápase s JAR výslovně odmítl, že by dal pokyn k zatažení. Tvrdil, že chtěl aktivitu a vyšší napadání, a penaltu označil za „přísnou, ale pískatelnou“. Zároveň ale připustil, že po střídáních tým ztratil část stability a že chyběl druhý gól, který by utkání uzamkl.
Podobně mluvil i Michal Sadílek. „Škoda, že jsme nedali druhý gól,“ řekl a přiznal, že mužstvo zbytečně vyhazovalo míče a nedostávalo se do pozic. Lukáš Červ doplnil, že věří v sílu týmu zvednout hlavy před Mexikem. Z kritizovaného kvarteta (Schicka, Provoda, Šulce a Součka) se v dohledaných zdrojích bezprostředně po zápase žádný veřejně nevyjádřil.
Papírově slabší soupeř, reálně ztracené body
Kontext síly soupeřů dělá situaci ještě nepříjemnější. Podle posledního žebříčku FIFA z 11. června 2026 byla Jihoafrická republika na 60. místě, o dvacet příček za Českem, které figurovalo na 40. pozici. Korea, s níž Češi prohráli v prvním kole, stála na 25. místě.
Remíza s papírově výrazně slabším soupeřem tedy není bod, který by šlo prodat jako úspěch. Je to bod, který potvrzuje, že problém není v kvalitě protivníka, ale v neschopnosti dotáhnout vedený zápas.
Poslední šance jménem Mexiko
Aritmetika je prostá. S jedním bodem po dvou kolech Česko potřebuje proti Mexiku vyhrát. Remíza by znamenala dva body a jen velmi teoretickou šanci přes srovnání nejlepších třetích týmů ve skupinách. Porážka praktický konec.
Vízek pojmenoval to, co čísla potvrzují: lídrům chybí schopnost převzít zápas ve chvíli, kdy to tým nejvíc potřebuje. Jestli je jeho kritika příliš tvrdá, nebo naopak přesně na míru, ukáže jediný zbývající zápas. Prostor na další ztracené vedení už není.
