Vdova po Robertu Enkem promluvila o posledních hodinách svého muže

Leželi spolu na gauči. Robert ji objal, políbil a řekl jí, že ji miluje. Ona mu odpověděla totéž a měla pocit, že to s ním „jde nahoru“. Tak si Teresa Enke pamatuje poslední večer s manželem, brankářem Hannoveru 96 a německé reprezentace, který druhý den, 10. listopadu 2009, zemřel. V 69. epizodě podcastu „Wie geht’s?“ (Jak se máš?), který moderuje německý reprezentant Robin Gosens, se k těm hodinám vrátila podrobněji než kdy dřív. Epizodu s názvem „Wie geht’s, Teresa Enke?“ zveřejnila platforma RTL+ začátkem listopadu, krátce před sedmnáctým výročím. Trvá hodinu a 26 minut. Nejvíc v ní nezasáhne samotná tragédie, ale propast mezi obyčejným dnem a tím, co se pod jeho povrchem odehrávalo.

Den, který začal jako každý jiný

Ráno podle Teresy nic nenaznačovalo zlom. Robert jí řekl, že jede do tréninkového centra Hannoveru. Ten den měl sice volno, ale prý chtěl dohnat tréninkové manko. Odešel z domu, ještě se vrátil, aby jí dal pusu, a odjel.

Teresa mezitím žila běžný den. Nakoupila na večeři a pustila si seriál. Když se Robert nevracel, zpočátku ji to nijak zvlášť neznepokojovalo. Neklid přišel až s houkáním sirén v dálce, s tím, že se manželovi nemohla dovolat, a nakonec se zprávou od trenéra: žádný trénink ten den nebyl.

Denia má poprvé zdravý tým a řeší dilema. Vrátí Součka do sestavy na Španělsko, nebo vsadí na novou generaci?

SportyŽivě.cz

6 h

Rozhodnutí obětovat volno a jet si zatrénovat působilo u profesionálního sportovce věrohodně. To je na jejím vyprávění možná nejtíživější. Lež nevypadala jako lež.

Pokud prožíváte krizi nebo máte obavy o blízkého člověka, volejte nonstop a zdarma Linku první psychické pomoci 116 123. Při bezprostředním ohrožení života volejte 155 nebo 112.

Dopis v ložnici a cesta za sirénami

Teresa zavolala Robertovu manažerovi Jörgu Neblungovi. Ten jí poradil, aby se doma podívala, jestli tam manžel nenechal nějakou zprávu. V ložnici našla dopis. Potom jela směrem, odkud slyšela sirény. Podle svých slov už v tu chvíli „věděla“, že se stalo něco nevratného. Celou situaci popisuje jako zmatenou, „jako ve filmu“.

Už ve starším rozhovoru pro FIFA zaznělo, že Enke v dopise žádal rodinu i své lékaře o odpuštění. V novém podcastu Teresa popsala i mimořádně silný detail. Robert měl krátce před smrtí navštívit hrob jejich dcery Lary a nechat tam vzkaz „Laro, táta přijde!“. Teresa podle svých slov poznala jeho rukopis.

Den po tragédii vystoupila Teresa Enke na tiskové konferenci, kterou sledovalo celé Německo. V podcastu vysvětlila, že to rozhodnutí vzešlo ze zoufalství i ze vzdoru. V noci se řešilo, co veřejnosti sdělit, a ona trvala na tom, že řeknou pravdu. Mluvit chtěla sama. Robertovi to podle svých slov „dlužila“ a nechtěla, aby za rodinu mluvil někdo jiný. Svět se tehdy od ní poprvé dozvěděl, že se brankář národního týmu léčil s depresí.

Česká média tragédii sledovala od prvních dnů. Sport.cz o dopisu na rozloučenou a Enkeho léčbě u psychiatra psal 12. listopadu 2009. Tehdy zazněla i informace, která dnes s Teresinou výpovědí souzní: v den své smrti Enke volal psychiatrovi, tvrdil, že se cítí mnohem lépe, a sezení zrušil.

Lara a smutek, na který zůstali sami

Teresino vyprávění se vrací i o tři roky dál do minulosti. Dcera Lara se narodila 31. srpna 2004 se dvěma vážnými vrozenými diagnózami, hypoplastickým syndromem levého srdce a Turnerovým syndromem. Zemřela v září 2006 po jednoduché operaci ucha. Bylo jí dva roky.

Robert podle Teresy tuto ztrátu nikdy nezpracoval tak, jak by potřeboval. Jejich společnou chybou podle ní bylo, že si nenechali pomoct. Fotbal pro něj byl důležitým ventilem, místem, kde mohl na chvíli fungovat, jako by se nic nedělo. Hlubší psychické problémy ale vyřešit nedokázal. S depresí se Enke léčil už od roku 2003, tedy dávno před narozením dcery. Její smrt přišla na půdu, která už byla zranitelná.

Sama Teresa pomoc nakonec vyhledala. V rozhovoru pro Neue Osnabrücker Zeitung v roce 2024 řekla, že po smrti dcery a manžela strávila dva a půl měsíce na klinice, aby znovu našla radost ze života. Dnes o terapii mluví otevřeně a její vlastní cesta je součástí poselství, které šíří.

Láska a péče blízkých je obrovská opora. Odbornou léčbu ale nenahradí. Teresa svého muže milovala, byla s ním a věřila, že se mu daří lépe. To samo nestačilo, protože deprese je nemoc, ne slabost ani únava.

Zlepšení nemusí znamenat bezpečí

Teresina výpověď i dobová zmínka o telefonátu s psychiatrem ukazují věc, kterou odborníci opakovaně zdůrazňují. Zdánlivé zlepšení u člověka s těžkou depresí samo o sobě neznamená, že nebezpečí pominulo. Klid, vstřícnost nebo náhlá úleva mohou být skutečným posunem k lepšímu. Někdy ale člověk navenek působí lépe, zatímco krize trvá dál.

Národní ústav duševního zdraví na webu Sebevrazdy.cz upozorňuje, že nikdy nelze s jistotou poznat, kdy člověk myslí na sebevraždu. Proto je potřeba brát vážně varovné signály:

• přímé i nepřímé zmínky o smrti nebo o tom, že by bylo lepší „nebýt“,
• pocity bezvýchodnosti a ztráty smyslu,
• stahování se z kontaktu s okolím,
• náhlé změny chování, které nedávají smysl.

Odborníci doporučují zeptat se citlivě, ale přímo, zda dotyčný myslí na smrt nebo sebevraždu. Taková otázka nikoho nepřivede na myšlenku, kterou dosud neměl. Při akutním ohrožení je třeba volat 112 nebo 155 a člověka nenechávat samotného.

Spolek Dlouhá cesta nabízí rodičům a sourozencům po ztrátě dítěte rozhovor s lidmi s podobnou zkušeností, krizovou intervenci, poradenství pro pozůstalé i psychoterapii. Přesně tento typ pomoci podle Teresiných slov rodině Enkových po smrti Lary chyběl.

Co se v německém fotbale změnilo

Robertova smrt otřásla bundesligou a reakce přišla rychle. Necelé dva měsíce po tragédii, 15. ledna 2010, založily Německý fotbalový svaz (DFB), Německá fotbalová liga (DFL) a Hannover 96 Nadaci Roberta Enkeho (Robert-Enke-Stiftung). Základní kapitál nadace činil zhruba 3,7 milionu korun. Zaměřuje se na osvětu, výzkum a léčbu depresí a na přání Teresy Enke také na děti se srdečními vadami a jejich rodiče. Teresa nadaci dodnes předsedá.

DFB ve své zprávě z roku 2016 popsal, že cílem bylo vybudovat systém, díky němuž mohou sportovci vyhledat léčbu nezávisle na klubu či svazu. Vznikla linka pomoci „Duševní zdraví a sport“, iniciativa MentalGestärkt a osvětové turné po stadionech. Mezi listopadem 2013 a zářím 2016 nadace zprostředkovala pomoc 93 výkonnostním sportovcům a sportovkyním. Svaz zároveň přiznal, že tabu kolem psychických nemocí přetrvává.

Teresa Enke v rozhovoru pro FIFA v roce 2021 uvedla, že přijetí psychických nemocí ve sportu se zlepšilo. V týmech dnes působí psychologové i psychiatři a mládežnický výkonnostní sport zná psychologický trénink. Nadace letos objíždí německá mládežnická centra s projektem „Kopfgesundheit“, tedy „zdraví hlavy“, a učí mladé hráče, jak zvládat stres vrcholového sportu.

V Česku podobně provázaný systém zatím chybí, ale debata se rozbíhá. Na červencové konferenci Českého olympijského výboru o duševním zdraví a bezpečném prostředí ve sportu odborníci mluvili o tlaku, strachu ze selhání a potřebě vidět za výkonem člověka. Jedna z rad zněla skoro banálně: zeptat se sportovce prostě „Jak se dnes máš?“.

Teresa Enke v rozhovoru odpovídá na stejnou otázku, jakou nese název podcastu. Její odpověď trvá téměř hodinu a půl a vede přes gauč, sirény a hrob dvouleté dcery k jedné prosté větě: nenechali jsme si pomoct. Dnes dělá všechno pro to, aby jiné rodiny tu chybu neopakovaly.