Ve čtvrtek 10. září 2026 přivítala Slavia v Lize mistrů RC Lens. Na Edenu se potkaly dva kluby, které spojuje jedno jméno, Vladimír Šmicer. A jedna éra, která už neexistuje.
Když se v květnu 1998 blížilo letadlo s týmem RC Lens k domovskému letišti, nemohlo přistát. Ranvej zaplnili fanoušci. Na stadionu Bollaert pak slavilo přes třicet tisíc lidí zisk prvního, a dodnes jediného, titulu mistra Francie v historii klubu. Šmicer později popsal ten pocit jedinou větou: „Jako Beatles.“ Kluci za ním běhali pro podpis, děvčata na něj dělala oči, jeden fanoušek si prý vyžádal i ohořelou špičku doutníku. Ve městě, kde žilo sotva třicet tisíc obyvatel, se český záložník stal králem. A to, co prožíval, nebylo jen sportovním úspěchem. Bylo to něco, co dnešní fotbal už neumí vyrobit.
Město, které stavělo stadion vlastníma rukama
Lens není Paříž ani Lyon. Je to hornické město na severu Francie, kde se ve třicátých letech minulého století 180 horníků z jámy č. 5 pustilo do stavby stadionu, který dnes nese jméno Bollaert-Delelis. Fotbal tam nikdy nebyl jen zábavou, byl součástí identity kraje, kde se generace živily prací v dolech. Prezident klubu Gervais Martel to věděl a cíleně budoval. Hráče vodil za horníky, připomínal jim, že tihle lidé se „krvácí“ , aby si mohli dovolit vstupenku.
Návštěvnost Bollaertu pravidelně přesahovala kapacitu mnoha prvoligových stadionů ve větších městech. Tréninky byly otevřené. Po každém z nich procházel Šmicer špalírem fanoušků, kteří čekali na podpis, na slovo, na pouhý kontakt. Žádné uzavřené tréninkové centrum, žádný mediální filtr. Hráč a město žili vedle sebe, doslova.
Čech, který nepřijel jako hvězda
Šmicer přišel do Lens v roce 1996, krátce po stříbrném EURO v Anglii. Česká veřejnost ho za to „torpédovala“ , novináři i lidé na ulici se ptali, proč nešel do většího klubu. On sám později vysvětloval, že objektivně cítil, že na obří značku ještě není připravený. Lens pro něj bylo ideálním mezikrokem. A svého rozhodnutí nikdy nelitoval.
Neuměl slovo francouzsky. Při shánění hotelu narazil náhodou na Slavu Muslina. Místní ho zpočátku automaticky spojovali s Ruskem a vodkou. Ale právě tady se ukázalo něco, co z něj udělalo „chouchou“ , mazlíčka celého regionu. Neuzavřel se. Chtěl poznat řeč, zvyky, lidi od vrátného po trávníkáře. Sám říká, že hráč, který si v duchu řekne „co mi má místní fanoušek vykládat“ , v Lens dlouho nevydrží. On vydržel, a město si ho přivlastnilo.
Kniha Šušu z Lens od Václava Šamala, dnes dostupná prakticky jen přes antikvariáty, zachycuje i bizarní detaily té doby: porouchala se lednička, ráno fungovala nová; velká část peněz z klubových pokut šla na cesty nejvěrnějších fanoušků a dárky pro děti v nemocnicích. Šmicer to ironicky srovnával s českým prostředím, kde by se za pokuty zašlo do restaurace. Jiný svět, jiná logika.
9. května 1998
Titul se rozhodl 9. května 1998 na hřišti Auxerre. Remíza 1:1 stačila. Lens byl poprvé v historii mistrem Francie, a podle oficiálního palmarès Ligue 1 jím zůstává dodnes jako jediný. Žádný další titul nepřibyl. Co následovalo, připomínalo spíš rockový koncert než fotbalovou oslavu: zaplněná ranvej, nemožnost přistání, přes třicet tisíc lidí na Bollaertu a, jak popisují citace z knihy, policejní „afterparty“ , kde strážci zákona hráče nevezli na stanici, ale na skleničku.
Šmicer v tom všem nebyl jen jedním z hráčů. Byl symbolem. Český záložník, který přijel z postkomunistické země do hornického města, přijal jeho pravidla a pomohl mu k něčemu, co se nestalo předtím ani potom.
Proč se to už nezopakuje
Porovnání s Liverpoolem, kam Šmicer odešel v roce 2000, je výmluvné. Na Anfieldu vyhrál Ligu mistrů, trofej nesrovnatelně větší. Ale lokální kult? Ten byl silnější v Lens. V Anglii už všichni věděli hlavně to, že přichází z francouzské ligy. Jeho český původ a slávistická stopa se tam tolik neřešily. Rozdíl mezi komunitním klubem a globální značkou.
Podle nás je klíčové, že podobná konstelace je dnes prakticky neopakovatelná, a ne primárně kvůli kvalitě českého fotbalu. Dnešní profesionální kluby jsou mediálně větší, ale zároveň uzavřenější. Tréninky nejsou veřejné. Hráč nežije ve městě jako soused. Sociální sítě nahradily fyzický kontakt iluzí blízkosti. Fotbal je větší byznys, ale méně „porézní“ vůči obyčejnému životu. V Lens devadesátých let mohl český hráč bez jazykové přípravy, bez manažerského týmu a bez Instagramu vrůst do města tak hluboko, že ho město přijalo za vlastního. Dnes by musel překonat vrstvy, které tehdy neexistovaly.
Čtvrteční zápas Slavie s Lens v Lize mistrů skončil 2:3 pro francouzský klub. Na hřišti se potkaly dva Šmicerovy světy, ale ten třetí, ten z května 1998, kdy letadlo nemohlo přistát a horníci plakali na stadionu, ten už existuje jen v knize, kterou seženete za osmdesát korun v chrudimském antikvariátu.
