Bývalý vítěz dvou grandslamů a světová jednička popisuje tenisový okruh přelomu tisíciletí jako cestující partu bez kamer, a přiznává, že právě ta éra ho psychicky spálila.
Marat Safin seděl před kamerou ATP série ACES: The ATP No. 1 Club a vzpomínal na dobu, kdy se hráči po zápase rozprchli do nočních klubů a jediné, co z toho zbylo, byl ranní budík a bolest hlavy. Žádné video, žádný příspěvek na sítích, žádná stopa. „Mohli jsme si dát pivo, zajít do klubu, vrátit se nad ránem a za pár hodin znovu hrát,“ řekl šestačtyřicetiletý Rus ve výroku, který koncem července 2026 převzal Championat. Klíčová věta ale nebyla o pivu. Byla o tom, že „nikdo netočil žádná videa“.
Cestující cirkus bez digitální stopy
Safin líčí okruh kolem roku 2000 jako polouzavřený svět. Australané, Švédové, Francouzi, Němci, Američané, všichni cestovali celý rok společně, sdíleli hotely, restaurace, noční podniky. Vzniklo něco, co sám nazývá „bandou“. Národnost nehrála roli, výsledek předchozího zápasu taky ne. Kdo prohrál, šel večer ven se stejnou partou jako vítěz.
Podstatné je, co v tom popisu chybí: telefon s kamerou. V éře, kdy nejrozšířenější mobil uměl maximálně SMS, zůstávalo mimokurtové dění mezi čtyřmi stěnami. Reputace se budovala na kurtu a v tiskových konferencích, ne v komentářích pod příspěvkem na Instagramu.
Pravidla, která nikdo formálně nevyhlásil
Když Safin mluví o „pravidlech“, nejmenuje konkrétní paragraf ani instituci. Nemá na mysli nový disciplinární řád. Popisuje kulturní posun, pomalý, ale totální. ATP sama tento proces rámuje už od éry Ivana Lendla, který v 80. letech zavedl tvrdý důraz na fitness a výživu. Po Lendlovi už hráči „nemohli beztrestně pít pivo a vynechávat posilovnu,“ píše ATP ve vlastním historickém textu.
Safin nastoupil na okruh těsně po tomto zlomu. Ještě stihl žít v mezeře mezi Lendlovou fitness revolucí a dnešní érou totální viditelnosti. Dnes ta mezera neexistuje. Profesionalizace pokrývá všechno: stravu, spánek, regeneraci, mediální vystupování, a nově i digitální bezpečnost.
Čísla, která dávají nostalgii tvrdý rámec
Jak moc se změnil tlak mimo kurt, ukazují data samotných tenisových institucí. ATP v prvním roce programu Safe Sport naskenovala přes 3,1 milionu komentářů na hráčských profilech. Více než 162 tisíc z nich vyhodnotila jako závažně urážlivé. Zasaženo bylo 245 hráčů. V extrémních případech tvořily útočné komentáře až polovinu všech reakcí pod profilem jednoho člověka.
Na ženské straně okruhu je situace srovnatelná. WTA a ITF za rok 2024 evidovaly 458 hráček a hráčů zasažených přímými online útoky nebo výhrůžkami, přičemž velkou část agresorů spojily s rozhořčenými sázkaři. ATP už dnes neřeší jen urážky, ale i e-mailové hrozby, falešné profily, deepfakes a podvody.
Safinova „větší svoboda“ tedy nebyla jen o alkoholu a klubech. Byla hlavně o tom, že kariéra tehdy nekončila každou noc v cizím telefonu.
Muž, který z tenisu utekl, a vrátil se jako opora
Nostalgii po volnosti je ale potřeba číst vedle jiného Safinova přiznání. V červnu 2026 v rozhovoru pro tenisový podcast otevřeně popsal, proč skončil s kariérou ještě před třicítkou: tenis pro něj přestal být radostí, stal se „obrovským stresem“, provázela ho „stálá úzkost“ a nechtěl už chodit ani na kurt. Dva grandslamy, patnáct titulů, post světové jedničky, a přesto útěk.
Tentýž muž dnes stojí vedle Andreje Rubljova. Ne jako trenér. Sám se označuje za „skupinu podpory“. Spolupráce začala po jednom hlubším rozhovoru v období, kdy Rubljov procházel psychicky těžkým obdobím. Rubljov později řekl, že mu právě Safin „otevřel kapotu“ jeho mozku a řada odpovědí se začala objevovat sama. Safin na Rubljova nepřenáší techniku úderů. Přenáší zkušenost člověka, který ví, jak vypadá vyhoření zevnitř, a co se stane, když ho nikdo neřeší.
Dvě éry, jeden problém
Kontrast mezi Safinem a jeho současníkem Federerem to ilustruje z jiného úhlu. ATP profil Federera zdůrazňuje „bezchybné sportovní vystupování“ a promyšlené odpovědi médiím. Safinovo oficiální bio ho popisuje jako hráče „extrémního ve všem“, s výkyvy nálad a pověstí notorického rozbíječe raket. Rozdíl ale nespočíval v tom, že by Safin bral tenis méně vážně. Spočíval v temperamentu a ve schopnosti veřejného sebeřízení, dovednosti, kterou jeho éra nevyžadovala tak tvrdě jako dnešek.
A právě tady se obě Safinovy linie, nostalgie po volnosti a přiznání vyhoření, protínají. Volnější okruh mu dal prostor být sám sebou, ale nedal mu nástroje, jak se s tím sebou vyrovnat. Dnešní okruh ty nástroje nabízí, jenže zároveň přidává vrstvu tlaku, která dřív neexistovala.
Safin neříká, že dřív bylo líp. Říká, že dřív bylo jinak, a že obě verze tenisu mají svou cenu, kterou někdo zaplatí.
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 10017
Bojové sporty
|
PŘEČTENÍ: 7974
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 3704
