Miroslav Koubek dostal český tým po dvaceti letech na mistrovství světa. Na turnaji přišel jediný bod a poslední místo ve skupině.
Čtyři dny po vyřazení z MS 2026 Koubek skončil. Okamžitě se rozjela debata o nástupci, padala jména domácích i zahraničních kandidátů, řešil se profil, pravomoci, rozpočet. David Holoubek, bývalý trenér Sparty, Liberce i mládežnických reprezentací a při letošním šampionátu televizní expert, ale opakovaně upozorňuje na něco jiného: problém českého fotbalu neleží na lavičce. Leží pod ní, v systému, který hráče vyrábí.
Atmosféra se změní, strop zůstane
Už v říjnu 2018 Holoubek v rozhovoru pro Seznam Zprávy otevřeně přiznal, že příchod nového trenéra vždycky změní atmosféru. Jenže atmosféra není totéž co kvalita. Koubkův příběh to dokazuje téměř učebnicově: nová energie stačila na baráž, na postup, na euforii. Na samotném turnaji se ale vrátily limity, které žádná motivační řeč neodstraní, slabší technika, pasivní hra bez míče, chybějící kreativita v útočné fázi. Sám Koubek po vyřazení řekl, že české zaostávání v technických a herních atributech trvá „dlouhá léta“.
Holoubek to pojmenovává přesněji. Podle něj nejde o jeden zápas ani o jednu generaci. Jde o to, co český fotbal systematicky produkuje.
Čtyři vrstvy jednoho problému
Ve veřejně dohledatelných Holoubkových výstupech se opakují konkrétní strukturální příčiny. V rozsáhlé sondě Seznam Zpráv z května 2022 je rozebral do detailu:
- Prostor pro mladé. Čeští teenageři dostávají v ligových klubech méně šancí než třeba jejich slovenští vrstevníci. Slovenské kluby mají ekonomický motiv prodávat hráče do zahraničí, a proto je nasazují dřív. V Česku mladý hráč často čeká za cizincem.
- Nerovný servis. Mezi akademiemi Sparty a Slavie a zbytkem republiky zeje propast. Mimo Prahu chybí zázemí, peníze i kvalitně placení mládežničtí trenéři.
- Investice do rozvoje. Český systém podle Holoubka podceňuje kontinuální práci s hráčem, od silové složky ve třinácti letech po individuální technický rozvoj.
- Klubová filozofie. Tam, kde klub nemá jasnou představu o stylu hry a výchově, žádný reprezentační trenér deficit nezaplní. Dostane hotový materiál, ne surový talent s potenciálem.
Tohle není jen Holoubkův pohled. Antonín Panenka po vyřazení z MS mluvil o chybějících lídrech a „režisérech“ hry. Petr Rada přidal téma přebytku cizinců v lize a špatně nastavené mládežnické práce. Karel Poborský s Michalem Kadlecem upozornili na herní model postavený na fyzičnu a běhání bez míče. Diagnóza se opakuje, jen každý ji formuluje jiným jazykem.
Nový trenér bez pravomocí nic nezmění
Debata o Koubkově nástupci se rychle stočila k otázce, zda má přijít zahraniční kouč. Podle úvah, které se objevily na začátku července, by ale i cizinec musel dostat reálné pravomoci nad herním směrem a výběrem hráčů, jinak by šlo jen o výměnu tváře, ne obsahu.
Podle nás je tohle klíčový bod celé diskuse. Pokud nový trenér dostane mandát měnit herní identitu, prosazovat mladé a spolupracovat s akademiemi na jednotném stylu, může být výměna začátkem širší proměny. Pokud dostane jen lavičku a seznam hráčů, změní se atmosféra. Na pár měsíců. Jako pokaždé.
Proč tentokrát nejde jen čekat
Koubkův případ je paradoxně nejsilnějším argumentem pro Holoubkovu tezi. Trenér, který splnil cíl, postup na MS po dvaceti letech, narazil na stejný strop jako jeho předchůdci. Česko na turnaji tahalo nohy, nedokázalo kontrolovat míč, postrádalo odvahu i kreativitu. Jeden bod ze tří zápasů není selhání jednoho člověka. Je to vizitka systému.
Fanoušci, kteří čekají, že jedno jméno na lavičce všechno spraví, budou pravděpodobně zklamaní znovu. Změna trenéra je nutný krok. Ale jen první z mnoha.
