Hokejový mistr světa z roku 1985 emigroval přes Jugoslávii a Itálii do USA. Spis, který po něm zůstal, má padesát stran. Otevřel ho až po 32 letech.
Bylo léto 1986, pár týdnů po neúspěšném mistrovství světa v Moskvě, a František Musil seděl v letadle někde nad Atlantikem. Rodiče v Pardubicích netušili, kde je. Hokejový svaz mu sebral pas, jenže on měl ještě druhý. Dovolená v Jugoslávii byla jen krytí. Na druhé straně hranice, v Itálii, na něj čekal muž s cigaretami Chesterfield. Pak už zbývalo jen doletět do New Yorku a zavolat domů. „Něco strašného,“ popisuje Musil ten první telefonát v rozhovoru pro iRozhlas.cz.
Fingovaná dovolená a druhý pas
Bezprostředním spouštěčem útěku byl konflikt s hokejovým svazem. Po šampionátu v Moskvě svaz tlačil hráče do podpisu nových smluv. Musil odmítl. Vyhodili ho ze sálu a odebrali cestovní pas. Jenže on měl připravený náhradní. Rozhodnutí nebylo spontánní, dozrávalo delší dobu a podílelo se na něm víc lidí, které dodnes odmítá jmenovat. „Bez nich bych se ven nedostal,“ říká, aniž by prozradil, jestli šlo o kamarády, příbuzné, nebo někoho úplně jiného.
Trasa vedla přes Jugoslávii, kam se dalo vycestovat snáz než na Západ, a dál přes Itálii do Spojených států. Na americké straně už čekala organizace Minnesota North Stars, jeho budoucí klub NHL. Celý přesun připomínal spíš logistickou operaci než zoufalý útěk, a přesto v něm zůstalo dost míst, kde záleželo na štěstí. Musil to sám přiznává: „Měl jsem štěstí, jako jsem měl v celém životě.“
V dobovém americkém tisku se pak bránil slovu „defector“. V rozhovoru pro Los Angeles Times z ledna 1987 řekl: „Nejsem emigrant, jsem hokejista.“ Ta věta vysvětluje hodně o tom, proč svůj odchod nikdy nestylizoval do role politického hrdinství.
Cena, kterou platili jiní
Dramatičtější než samotný přechod hranic je to, co se dělo potom, a jinde. V Pardubicích zůstali rodiče, kteří podle Musila „něco tušili, ale nevěděli“. Neřekl jim to záměrně. Žil v přesvědčení, že jim předejde problémům. Zpětně připouští opak: „Cítil jsem, že jsem rodiče podrazil, zradil.“
Otec musel vysvětlovat synovo zmizení při výslechu. Matka zůstávala stranou. Doma se o emigraci dlouho nemluvilo, ne proto, že by na ni zapomněli, ale proto, že rodiče byli „natolik hrdí, aby se o tom bavili“. Smíření přišlo až s časem, když viděli, kam se syn dostal a jakou má rodinu. Otec se toho podle Musila „až tolik nedožil“.
Tehdejší trestní zákon přitom v paragrafu 109 postihoval nejen samotné opuštění republiky, ale i jeho organizaci, a to sazbou tři až deset let. Kdo přesně Musilovi pomohl a zda někdo čelil postihu, veřejně známo není. On sám to téma důsledně chrání mlčením.
Padesát stran, které nechtěl otevřít
Vyšetřovací a trestní spis Krajské správy Sboru národní bezpečnosti v Hradci Králové má zhruba padesát stran. Obsahuje zprávu o pověsti rodiny, posudek ze zaměstnavatele, Tesly Pardubice, lustraci, výslech otce a několikastránkový Musilův dopis z Minnesoty z 13. srpna 1986. Přesný obsah dopisu veřejně znám není; reportér František Kuna, který s kopií pracoval, uvádí, že rukopis byl prakticky nečitelný.
Musilův případ není ojedinělý. Režim k vrcholovým sportovcům přistupoval ambivalentně: potřeboval je jako propagandistickou výkladní skříň, ale zároveň se bál jejich kontaktů se Západem. Martinu Navrátilovou sledovala StB devět dní v akci s krycím názvem POHÁR, na Ivana Lendla vedla svazek IVAN kvůli stykům s „nepřátelskými osobami“, po emigraci skokanky Mileny Duchkové ji nechala prohlásit za mrtvou. Musilův spis působí méně jako velká operativní akce a víc jako standardní represivní „dojezd“, administrativní a policejní rozebrání člověka, který zmizel.
Detektivka pro děti
Když v květnu 2018 na mistrovství světa v Kodani dostal Musil vytištěnou kopii spisu do ruky, chvíli vypadal, jako by se ho bál otevřít. Jen letmo nahlížel. „Je neskutečné tady takhle sebe vidět,“ řekl. Na otázku, co se spisem udělá, odpověděl: nehodí ho do koše, ale sám si nad něj asi nesedne. Dá ho dětem, synům Adamovi a Davidovi, aby si přečetly „detektivku“.
Ony tu dobu nezažily. Vyrostly v Americe, v rodině, kde nevisí medaile ani dresy. Musil říká, že doma žijí přítomností. Ale právě proto ten spis možná má smysl: padesát stran o tom, co stát udělal s rodinou člověka, který chtěl jen hrát hokej.
Kde si dnes spisy přečíst
Kdo chce zjistit, zda na něj nebo jeho příbuzné bezpečnostní složky vedly svazek, dnes nevede cesta přes Ústav pro studium totalitních režimů, jak se občas zjednodušeně uvádí. Materiály zpřístupňuje Archiv bezpečnostních složek. Prvním krokem je ověření v jmenných evidencích a registračních protokolech, část archiválií je dostupná i v online eBadatelně. Samotné studium probíhá prezenčně v badatelně; reprodukce je možné získat za úplatu.
František Musil odehrál v NHL 797 zápasů, dnes pracuje jako skaut pro Buffalo Sabres. Na otázku, jestli lituje, odpovídá vždycky stejně: udělal správné rozhodnutí. Jen ta cena, kterou za něj zaplatili doma, ho stále bolí víc než cokoliv v těch padesáti stranách.
PŘEČTENÍ: 7452
PŘEČTENÍ: 8610
