Odmítnutí trenérů brala jako velkou křivdu. Neúčast na olympijských hrách byla v kariéře československé reprezentantky asi největší prohra. Oplakala ji.
Nikdy to nedokázala vstřebat. Nedávno zesnulá basketbalistka Milena Jindrová nepřenesla přes srdce, že ji v roce 1976 nevzali na olympiádu do kanadského Montrealu. Tuto skutečnost zmínila snad v každém rozhovoru. Cítila to jako silnou nespravedlnost. „Trenéři mi řekli, že už na národní tým nemám, ale já to viděla jinak. Myslím, že mi křivdili. Tehdy jsem to hrozně obrečela a odešla z trucu na Slovensko, kde jsem ještě čtyři roky hrála v pohodě ligu,“ řekla pro ČTK v roce 2001, když přebírala ocenění Basketbalistka století.
Jindrová byla Basketbalistkou století
„Ženský basketbal nebyl do té doby na olympiádě. Já bych se jinak zúčastnila třeba tří olympiád. Mohla jsem být alespoň na té poslední. Ten konec byl takový smutný, když mě do Montrealu nevzali. Tvrdím já a tvrdí i veřejnost, že jsem na to ještě měla. Od trenérů to bylo takové nepříjemné. Je to snem každého sportovce, zvlášť po dlouhé kariéře, ukončit to nebo se zúčastnit olympijských her. To je vždycky takový bonbónek,“ uvedla v pro Basketmag.
Navždy nás opustila česká basketbalistka století paní Milena Jindrová. Děkujeme za vše, co jste pro československý a český basketbal udělala. Vaše jméno je jedním z nejvýraznějších v naší více než stoleté historii. Chtěli bychom vyjádřit upřímnou soustrast rodině a přátelům. pic.twitter.com/I14tvfzbuv
— cz.basketball (@cz_basketball) September 21, 2024
V roce 2007 byla uvedena do Síně slávy. Aby také ne. Čtyři medaile z mistrovství světa, tři z evropských šampionátů. To vše za devět účastí na vrcholných akcích FIBA. Přitom s basketbalem začala pozdě. Až v patnácti letech na Londýnské ulici v Praze u profesora Gargely. „Měl tým kluků a holek dohromady a my jsme to tam chodili mydlit. Mohli jsme přijít, kdy jsme chtěli. Do té doby jsem dělala všechno možné. Lyžovala nebo i hrála fotbal s klukama,“ vzpomínala Jindrová, která se dožila 80 let.
Začala až v patnácti letech
Se svými 172 centimetry začínala na pivotu, pak hrála na křídle, aby nakonec skončila jako rozehrávačka. Tempo jejího sportovního růstu bylo neuvěřitelné. Už po třech letech trénování si ji trenér Dobrý vytáhl do Slavie VŠ Praha. V juniorce se dlouho neohřála a jako dvacetiletá absolvovala premiéru v seniorské reprezentaci v nakonec stříbrném výběru trenéra Svatopluka Mrázka rovnou na mistrovství světa 1964 v Peru. Stříbrné a bronzové medaile pak sbírala až do roku 1975. Zisku zlata zabránil ve většině případů jediný soupeř.
Sovětský svaz neměl v té době konkurenci. „My jsme je porazily jednou na turnaji v Karlových Varech. Byly hrozně vysoké, a jak všichni dobře víme, výška je v basketbalu téměř nepřekonatelná. Kromě toho už fungovaly na profesionální bázi, i když v naší době se o profesionalismu nemluvilo. Měly i střelkyně zvenku, protože ty holky trénovaly daleko víc než my,“ popsala Jindrová.
Na SportechŽivě jsme také psali o změnách u trojnásobné olympijské šampionky Ester Ledecké.