Osminásobný vítěz Velké pardubické přiznává, že po dekádách hladu konečně jí normálně. Cena? Do kopce funí jako parní vůz.
Když Josef Váňa popisuje svůj dnešní stav, volí přirovnání, které v českém prostředí zná každý, kdo někdy viděl starou Škodu Sentinel chrlit páru: „Do kopce funím jako sentinel.“ Muž, který v nejlepších letech vyjel na cvalovku deset koní za sebou a nezvedl se mu ani puls, dnes po pár schodech hledá dech. Není nemocný. Jen si po celoživotním hladovění konečně může dát k obědu, co chce, a tělo mu za to vystavilo účet.
Třicet let hladu jako pracovní nástroj
Život dostihového žokeje je podle Váňových vlastních slov „o tom, že je člověk hladový“. Čím je jezdec lehčí, tím víc dostihů může jet, tím víc koní mu trenéři svěří. Váňa v dřívějších rozhovorech pro Český rozhlas Pardubice popsal mechaniku bez příkras: přes zimu míval kolem 80 kilogramů, a než začala sezona, musel během pár týdnů shodit patnáct. Každý rok znovu. Každý rok totéž kolečko: omezování, kontrola, disciplína na hranici únosnosti.
Nejde přitom o českou specialitu. Britská dostihová autorita BHA v roce 2022 zvedla minimální jezdecké hmotnosti v překážkových dostizích na zhruba 64,4 kilogramu a zrušila sauny přímo na závodištích, protože chronické shazování váhy u žokejů prokazatelně ničí zdraví. Odborné studie publikované na PubMed popsaly u profesionálních žokejů nižší kostní denzitu, hormonální odchylky a vyšší rychlost kostní ztráty. Další výzkum ukázal, že mužští rovinkoví žokejové mají nižší klidový metabolismus než srovnatelné ženy. Váňův příběh není výjimka. Je prototyp.
Z cvalovky do sněmovních lavic
Váňa ukončil kariéru žokeje v roce 2014, po své poslední Velké pardubické. Od 4. října 2025 sedí v Poslanecké sněmovně, je členem kontrolního, petičního a zemědělského výboru, předsedá podvýboru pro myslivost a zasedá v podvýboru pro sport. Prakticky to znamená: týdny strávené v Praze, jednání do noci, sedavý režim, který je přesným opakem toho, co jeho tělo znalo třicet let.
Sám říká, že v parlamentu přibral. Přesné číslo neuvádí, ale kontrast je podle něj drtivý. Dřív trénoval koně od rána, přes léto jezdil na kole, tělo držel v závodním režimu. Dnes, když týden nemusí do Prahy, dýchá se mu líp. Když musí, „skočí na pivko“. Při delší pauze bez ježdění ho navíc rozbolí záda ze starých zranění, připomínka, že žokejská kariéra nezanechává jen vzpomínky na triumfy.
Velká pardubická jede dál, i s jeho koněm
V neděli 11. října 2026 odstartuje v 15:30 136. ročník Velké pardubické. Hlavní dostih nese pevnou hmotnost 70 kilogramů, klisny mají dvoukilovou úlevu. Podle českého dostihového řádu se do vážení počítá sedlo s příslušenstvím, nepočítá se helma, brýle ani uzdění; ochranná vesta má dvoukilovou kompenzaci. Žádný „veteránský režim“ neexistuje, kdo chce jet, musí váhu splnit.
Váňa na start nepůjde. Ale úplně mimo hru není. Mezi kvalifikovanými koňmi pro letošní ročník figuruje Nordstrand, jehož trenérem je Josef Váňa starší. Osminásobný vítěz se přesunul na druhou stranu paddocku, z koňského hřbetu k tréninkovému plánu. Kolem devadesáti koní ve stáji drží dál.
Účet za profesi, kterou nelze vrátit
Váňův výrok „konečně se můžu v klidu najíst“ zní na první poslech jako úleva. Jenže u člověka, pro kterého bylo normální jídlo po desetiletí luxusem, má jiný náboj. Tělo, které celou kariéru držel pod kontrolou drastickými váhovými cykly, se po uvolnění vrací k přirozené hmotnosti a bere si s sebou závodní lehkost i dechovou rezervu. Medicína to potvrzuje: chronické shazování váhy mění metabolismus, řídí kosti, posouvá hormony. Váňa o diagnózách nemluví. Mluví o kopci, na kterém funí.
Při své poslední Velké pardubické měl „úplně jinou fyzickou kondici“. Dnes sedí ve sněmovní lavici, občas zajde do stáje a ví, že návrat do závodní formy by znamenal znovu hladovět. To už dělat nechce. A právě v tom je celá bilance: ne lítost, ne nostalgie, jen střízlivý součet toho, co profese vzala a co vrátila.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 7294
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 6658
