Prosím, ještě mi vydrž. Manželka Růžičky spěchala za umírajícím strýcem. Druhá ztráta za necelý rok

Úterní ráno v polovině září 2026 vypadalo jako závod s časem. Marie Růžičková, manželka hokejového trenéra Vladimíra Růžičky, seděla v autě a na svém instagramovém profilu sdílela jedinou větu: „Prosím, ještě mi vydrž. Už jedu.“ Mířila do Havířova za strýcem Petrem Pavlovským, tatínkovým dvojčetem, mužem, kterého veřejně nazývala nejlepším strejdou na světě. K jeho lůžku dorazila včas. Pak přišlo ticho a stručné oznámení: čas úmrtí 12:06. Pro Marii to byla druhá bolestivá ztráta v rodině za necelý rok.

Závod s časem, který vyhrála o minuty

Petr Pavlovský nebyl pro Marii vzdáleným příbuzným. Jako tatínkovo jednovaječné dvojče patřil k nejbližšímu rodinnému kruhu a celý život zasvětil sportu, desítky let působil jako masér A-týmu MFK Havířov. Když se v létě 2025 jeho zdravotní stav výrazně zhoršil po prodělané mrtvici a následné Parkinsonově chorobě, Marie o něm na sociálních sítích psala jako o „zlatém člověku.“ Klub ho tehdy při domácím utkání s Opavou veřejně poctil a poděkoval mu za dlouholetou práci se slovy „Vždy budeš součástí indiánů.“

O rok později přišlo náhlé zhoršení. Žádné dlouhé přípravy, žádný postupný rozchod. Jen telefonát a okamžitý odjezd. Podle toho, jak situaci popsala na Instagramu, a jak ji následně citoval iSport, dorazila k Petrovu lůžku ještě za jeho života. Stihla se rozloučit. „Děkuji za vše, Peťulko,“ napsala krátce poté.

Hyundai ukázal elektrické MPV pro 9 lidí s luxusní kabinou. Baterie se nabije za 20 minut, VW ID.Buzz má vážného soupeře

AutoŽivě.cz

2 h

Dědeček odcházel pomalu, strýc náhle

Kontrast mezi oběma ztrátami je až krutě ostrý. Když na podzim 2025 začal Mariin dědeček vyžadovat nepřetržitou péči, rozhodla se ho nechat převézt do léčebny dlouhodobě nemocných v Litvínově, blíž k sobě, aby za ním mohla jezdit každý den. V říjnu 2025 veřejně popsala, jak jí „puká srdce“, a později přiznala i jeho diagnózu Alzheimerovy choroby. Sledující jí psali vlastní zkušenosti s touto nemocí, děkovala jim za podporu.

Dědeček zemřel 3. ledna 2026. Marie měla měsíce na to, aby se s jeho odchodem srovnávala postupně, aby si zvykala na myšlenku, že přijde konec. U strýce Petra nic takového nebylo. Mezi telefonátem a smrtí uplynuly hodiny, ne měsíce. Jeden odchod pomalý a vyčerpávající, druhý prudký a nečekaný, a oba ve stejném roce.

Smutek jako veřejný deník

Marie Růžičková patří k veřejně známým osobnostem, které své soukromí neskrývají za PR bariéru. Její Instagram dlouhodobě funguje jako průběžný rodinný deník: fotky z auta, záběry z nemocničních chodeb, stručné popisky psané v emocích. Není to kalkul. Je to vzorec, který se opakuje: osobní sdělení, vlna fanouškovské odezvy, průběžný update.

U dědečka to fungovalo přesně takhle. Popsala převoz do LDN, sdílela únavu z každodenního dojíždění, přiznala diagnózu, poděkovala za zprávy. U strýce použila stejný model, jen zhuštěný do několika hodin: prosba z auta, oznámení smrti, rozloučení. Vladimír Růžička se k úmrtí strýce ve veřejně dostupných zdrojích samostatně nevyjádřil. Smutek v této rodině má jeden hlas, a ten patří Marii.

Co po sobě Petr Pavlovský zanechal

V celostátním měřítku nebylo jméno Petra Pavlovského známé. V Havířově ano. Masér, který u fotbalového klubu strávil podstatnou část života, člověk, jehož tvář znali hráči několika generací. MFK Havířov mu vzdal hold ještě za života, v létě 2025, při zápase, kdy ho představili divákům jako součást klubové historie. Samostatnou kondolenci po jeho smrti se nám v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo, ale ta letní pocta mluví sama za sebe.

Dvě smrti v jedné rodině za devět měsíců, dvě úplně jiné podoby loučení. Marie Růžičková obě prožila veřejně, obě sdílela se svými sledujícími a z obou vyšla s jedinou větou díků. U dědečka i u strýce stejná slova: děkuji za vše. Někdy víc říct nejde.