Eva Adamczyková o rodičích, které syn Kryštof nepoznal: Představuji si, jací by byli prarodiče

Když Eva Adamczyková v únoru 2026 projela cílem olympijského závodu v Livignu se stříbrnou medailí na krku, stála na vrcholu sportovní kariéry. Trojnásobná olympijská medailistka, maminka malého Kryštofa, žena, která se po porodu vrátila mezi světovou elitu. Jenže v davu, který ji vítal, chyběli dva lidé, jejichž nepřítomnost žádná medaile nevyváží. Její otec Roman a matka Ludmila. Oba zemřeli na rakovinu ještě předtím, než se Kryštof narodil. A právě mateřství otevřelo kapitolu, o které Adamczyková mluví stále otevřeněji: jaké by to bylo, kdyby její rodiče mohli být prarodiči.

Dvě smrti v rozmezí dvou let

Časová osa rodinné ztráty je krutě zhuštěná. Otec Roman zemřel začátkem roku 2018 po dlouhém boji s nádorem na mozku. Matka Ludmila ho následovala přibližně o dva roky později, její rakovina měla podle iSportu šestitýdenní průběh. Šest týdnů od diagnózy po smrt. Adamczyková tehdy ještě závodila, budoucí mateřství bylo daleko. Přesto ji právě matčin odchod zasáhl způsobem, který popsala veřejně až s odstupem.

Ve Spotlightu Lindy Bartošové řekla, že ji nejvíc mrzí, že maminka nezemřela doma. V podcastu Cesta domů pak přidala detail, který ukazuje hloubku šoku: po oznámení matčina úmrtí ještě zpětně telefonovala, aby si zprávu ověřila. Jako by mozek odmítal přijmout, co ucho právě slyšelo.

Mluvit o smrti, ne ji vytěsňovat

Adamczyková se nikdy neschovala za sportovní klišé o tom, že „bolest ji hnala vpřed“. Místo toho zvolila cestu, která je v českém vrcholovém sportu neobvyklá: o smrti rodičů mluví nahlas, opakovaně a bez přikrášlování. V podcastu Cesta domů popsala i historku spojenou s rozprášením tátova popela a přiznala, že si v truchlení udržela černý humor. „Nejsem kopretinka, ale někdy potřebuji obejmout,“ stojí v anotaci té epizody.

Důležité je, co z jejích výpovědí vyplývá mezi řádky: ztráta se neuzavřela. Ani po letech, ani po medailích, ani po narození syna. Spíš se mění její tvar podle toho, v jaké životní roli se Adamczyková zrovna nachází.

Mateřství jako nový úhel staré bolesti

Kryštof přišel na svět v době, kdy oba jeho prarodiče z matčiny strany už nežili. Nemohl je poznat, nemůže si na ně vzpomenout, nebude mít jejich příběhy z první ruky. Pro Adamczykovou to znamená, že se z dcery, která přišla o rodiče, stala matka, která svému synovi nemůže dát něco, co sama měla.

Právě tady se láme obvyklý narativ o sportovním comebacku po porodu. V prosinci 2025 Adamczyková v rozhovoru pro iSport popsala návrat na snowboardové prkno jako „návrat sama k sobě“ a závodní trať označila za „bezpečné místo“. Pátým místem v italské Cervinii tehdy útočila na olympijskou kvalifikaci. Ale vedle sportovní motivace běžela druhá linka, vědomí, že radost z dítěte a smutek z chybějících prarodičů existují vedle sebe, ne proti sobě.

Stříbro z Livigna a otázka, co dál

Únorové stříbro na zimních olympijských hrách 2026 zkompletovalo sbírku, jakou nemá v českém snowboardingu nikdo. Soči 2014 bylo zlato mladé hvězdy, Milán/Cortina 2026 comeback zkušené matky. Mezi tím leží bronz z Pekingu, dvě úmrtí v rodině a porod.

Po olympiádě Adamczyková vynechala závod Světového poháru v Erzurumu kvůli rodině. Na začátku března 2026 řekla, že rozhodnutí o budoucnosti nechává až na dobu po sezoně, ideálně na chvíli, kdy bude s partnerem Markem v klidu na dovolené. Její trenér věří i v další celý olympijský cyklus. Ale finální slovo je na ní.

A právě v tom je podstata jejího příběhu. Adamczyková nedělá kariérní rozhodnutí jen podle výsledků nebo ambicí. Dělá je podle toho, co dává smysl rodině, kterou má, a s vědomím rodiny, kterou ztratila. Představa, jací by její rodiče jako prarodiče byli, není sentimentální úvaha do rozhovoru. Je to každodenní absence, která se s každým Kryštofovým novým slovem, prvním krokem nebo smíchem ozve znovu.

Medaile visí na stěně. Místo u stolu zůstává prázdné.