Za čtyři roky vyhrály Wimbledon tři Češky. Na ostrovech píší o ostudě britského tenisu a závisti funkcionářů

Sobotní odpoledne 11. července 2026 na centrkurtu All England Clubu vypadalo jako turnaj v Prostějově. Na jedné straně sítě Linda Nosková, na druhé Karolína Muchová, ryze české finále, už druhé v řadě na grandslamové úrovni, pokud počítáme loňský Roland Garros. Nosková zvítězila 6:2, 5:7, 6:3 a stala se třetí českou wimbledonskou šampionkou od roku 2023. Před ní trofej zvedly Markéta Vondroušová (2023) a Barbora Krejčíková (2024). Jediný ročník, který Češkám unikl, byl ten loňský, Wimbledon 2025 patřil Ize Świątekové. Tři tituly ze čtyř pokusů. To už není náhoda. A Britové to vědí.

Co přesně myslí „ostudou“

Když britský Daily Mail po finále napsal o „ostudě britského tenisu“ a „závisti funkcionářů“, nešlo o pouhou nadsázku. Podle citací, které převzal Sport.cz, list konkrétně rozebíral kontrast: velké peníze, divoké karty pro domácí hráčky, masivní zázemí, a přesto žádná Britka, která by se přiblížila singlové špičce. Tenisový reportér Guardianu Tumaini Carayol ve svém Q&A posunul debatu od titulků dál. Řešil nenaplněný potenciál, opakovaná zranění klíčových britských jmen a otázku, zda problém nezačíná už v rané fázi kariéry, ve fyzické přípravě a ve struktuře soutěží.

Nejde tedy o uražený národní cit. Jde o věcnou kritiku systému, který má víc peněz než většina konkurentů, ale nedokáže je přetavit v ženské grandslamové tituly.

Americký tryskáč vypadá jako létající čípek a nemá jediné okno. Místo výhledu nabídne obrazovky, firma už má 300 zakázek

AutoŽivě.cz

2 m

Britské miliony, české kurty

Čísla Lawn Tennis Association vypadají impozantně. Wimbledonský přebytek tvořil v roce 2025 celých 46,5 procenta příjmů LTA. Dospělá tenisová participace v Británii stoupla na 5,8 milionu lidí, dětská přes čtyři miliony. Přes tři tisíce parkových kurtů prošlo renovací. Jenže pak přijde jedna statistika, která celý obrázek převrací: Británie má proti populačně srovnatelné Francii pětkrát méně krytých kurtů. Sama LTA identifikovala 96 lokalit, kde neexistuje žádný komunitně dostupný krytý tenisový dvorec.

A teď srovnejte s tím, co o českém systému řekla Martina Navrátilová v rozhovoru pro BBC:

• Kluby jsou „všude“, i v malých městech najdete dva až čtyři antukové kurty.
• Děti nehrají jen drily z koše míčů, hrají celé sety, dvouhru i čtyřhru.
• Trenérů je víc a turnajů taky.
• Čtyřhra učí voleje, dotek a variabilitu, antuka stavbu výměny a trpělivost.

Přesně z toho vzniká to, co Reuters nazval českou „kreativitou“ a schopností používat na trávě více podob hry. Nosková servírovala jako kanón, Muchová měnila rytmus dropšoty. Obě uměly na síťi. Obě uměly od základní čáry. Britský systém takovou šíři v ženském singlu opakovaně nevytváří.

Tři tituly, tři různé příběhy

Bylo by snadné napsat, že české vítězky jsou produktem jedné šablony. Nejsou. Vondroušová v roce 2023 překvapila jako nenasazená hráčka. Krejčíková o rok později přijela po sezoně zničené zraněními a nemocí, před Wimbledonem měla za pět měsíců pouhé tři výhry, a přesto vyhrála turnaj, který pro ni měl hluboký osobní rozměr díky mentorství zesnulé Jany Novotné. Nosková v roce 2026 přišla jako jednadvacetiletá s nejtvrdším servisem v české ženské historii a mentální odolností, kterou její trenér Tomáš Krupa popsal slovy: „Nikdy jsem nevěřil nikomu ze svých svěřenců víc než jí.“

Společný jmenovatel není typ hry ani věk. Je to prostředí, které hráčky formuje. Jan Kodeš po finále řekl, že české finále pro něj nebyl šok, a dodal, že členové All England Clubu mu se smíchem říkali: „Dejte nám pokoj.“ Barbora Strýcová mluvila o „mimořádně úspěšném turnaji“ a zdůraznila motivační efekt předchozích vítězek; Muchová i Nosková samy přiznaly, že jako mladší vzhlížely ke starším Češkám.

Výrobní linka, ne zázrak

Navrátilová to po postupu obou Češek do finále shrnula pro BBC jednou větou: „Mohu být v klidu, budeme mít českou vítězku. Je to šíleně dobré.“ V té větě je skrytá podstata celého příběhu. Nebyla nervózní, kdo vyhraje. Věděla, že systém dodá.

Český tenis nepůsobí jako jednorázová exploze talentu. Působí jako opakovatelný proces: hustá klubová síť, soutěžní výchova od dětství, trenérská kontinuita a vzory, které každou další generaci přesvědčují, že grandslam není sen, ale reálný cíl. Británie má víc peněz, víc hráčů, víc renovovaných kurtů. Nemá ale tu cestu od antukového dvorce v okresním městě k centrkurtu Wimbledonu, po které české hráčky chodí tak samozřejmě, že se z toho stala tradice.

Až příští červenec přijde další ročník, nikdo by se neměl divit, kdyby se na centrkurtu zase mluvilo česky. Kodeš má pravdu, šok to není.