Tenistka Suková popsala, jak bývalý režim vyřídil Navrátilovou

Helena Suková stála v pondělí ve vznikající Síni slávy Českého tenisu na Štvanici a v rukou držela právě tu černobílou brožuru. Objevila ji znovu po čtyřiceti letech, když chystala exponáty pro výstavu připomínající finále Poháru federace 1986. Turnaj, při kterém se Martina Navrátilová poprvé od emigrace v roce 1975 vrátila do Prahy. A turnaj, při kterém se komunistický aparát pokusil udělat z tehdejší světové jedničky neviditelnou osobu, přímo na domácí půdě.

Brožura, která nesměla být barevná

Suková při otevření výstavy v rámci Livesport Prague Open 2026 popsala tři věci, které si z léta 1986 pamatuje nejostřeji. Příjezd Navrátilové provázela mimořádná bezpečnostní opatření, jaká československý tenis nezažil. Navrátilová sama později říkala, že měla neustále pocit, že ji někdo sleduje. A pak ta brožura: původní barevná verze s fotografiemi americké hvězdy byla stažena krátce před distribucí a nahrazena černobílou, ve které Navrátilová fakticky chyběla.

Detailní interní pokyny, které režim pro její návštěvu vydal, se v otevřených zdrojích dodnes nepodařilo dohledat. Obrys je ale zřetelný: dobové zahraniční reportáže popisují, že v oficiálním průvodci turnajem chyběl její profil, její jméno se v československých médiích obcházelo označením „hráčka ze Spojených států“ a otázky novinářů byly předem schvalovány. Los Angeles Times ji tehdy označil za „non-person“, člověka, který oficiálně neexistuje, přestože stojí na kurtu pár metrů od vás.

Box bez rukavic už není šílenství. Láká šampiony boxu i UFC

MMAmag.cz

51 m

Publikum si nedalo říct

Režim kontroloval brožury, média i přístup k rozhovorům. Na jedno ale nestačil, na lidi v hledišti. Štvanice Navrátilovou přivítala potleskem, který přesahoval tenis. Pro část publika představovala ztracenou domácí hvězdu, pro jinou tiché gesto vzdoru. Suková přiznává, že to pro československý tým nebylo jednoduché: fanoušci fandili hlavně Martině, i když hrála za Spojené státy.

Sama Navrátilová návrat popsala jako „nejšťastnější a nejsmutnější“ zážitek svého života. Nevěděla, co čekat; kdyby tušila potíže, nejela by, řekla tehdy Washington Post. Po odjezdu z Prahy ale dodala, že jí bylo líto lidí, kteří museli zůstat bez práva svobodně cestovat. Rozpor mezi vřelostí publika a chladem aparátu ji zasáhl víc než jakýkoli zápas.

Vyřízení bez jediné rány

Nejsilnější „vyřízení“ Navrátilové neproběhlo na úrovni otevřené represe. Nikdo ji nezatkl, nikdo jí nezakázal nastoupit. Režim zvolil jemnější, a možná účinnější zbraň: symbolické vymazání. Stažená brožura, chybějící profil, obcházení jména, regulovaný kontakt s médii. Cílem nebylo zabránit jí v hraní, to by znamenalo mezinárodní skandál. Cílem bylo zajistit, aby její návrat v oficiálním obrazu co nejméně existoval.

Suková říká, že atmosféru kolem turnaje vnímala už tehdy, i když se snažila soustředit na tenis. O konkrétní stažené brožuře se ale dozvěděla v plném rozsahu až letos, když ji znovu objevila mezi materiály pro výstavu. Čtyřicet let ležela v šuplíku jako tichý důkaz toho, jak režim pracoval s veřejným obrazem.

Štvanice 2026: setkání po čtyřiceti letech

Výstava ve vznikající Síni slávy v sídle Českého tenisového svazu na Ostrově Štvanice 38 je přístupná návštěvníkům turnaje, který probíhá do 26. července. Právě v neděli, v den finále, se na Štvanici mají znovu sejít čtyři členky tehdejšího československého výběru: Hana Mandlíková, Helena Suková, Regina Maršíková a Andrea Holíková. V pátek by měl být v Síni slávy vystaven i wimbledonský talíř Lindy Noskové, most mezi historií a současným českým ženským tenisem.

Na Štvanici se dostanete pěšky od metra Vltavská nebo Florenc, z obou stanic je to zhruba patnáct minut přes Hlávkův most. Parkování přímo u areálu není.

Černobílá brožura z roku 1986 teď leží ve vitríně pár desítek metrů od kurtu, kde Navrátilová tehdy hrála. Režim chtěl její tvář vymazat. Čtyřicet let poté ji vystavují jako exponát.