Mandlíková, Suková, Maršíková a Holíková znovu spolu. Štvanice slyšela i ostrou větu o Kaderkovi

Neděle 26. července 2026, areál na Štvanici, pár minut po finále čtyřhry Livesport Prague Open. Na centrkurt vycházejí Hana Mandlíková, Helena Suková, Regina Maršíková a Andrea Holíková-Musilová. Tribuny tleskají, na obrazovce běží záběry z léta 1986. Dvacet minut trvající ceremoniál k výročí československého finále Fed Cupu by mohl být jen hezkou nostalgií. Jenže Mandlíková do mikrofonu řekla větu, která z něj udělala víc: „Strašně děkuji novému vedení, protože pod Kaderkou bychom se toho nedočkaly.“

Dvacet minut, které vyrovnávaly čtyřicet let

Program ceremoniálu byl komorní, ale promyšlený. Hráčky převzaly květiny a skleněné pamětní trofeje, sledovaly dobové záběry z finálového týdne 1986 a přinesly osobní artefakty do vznikající Síně slávy Českého tenisu. Následovala symbolická čtyřhra, Mandlíková se Sukovou proti Maršíkové s Holíkovou-Musilovou, a odpálení míčků do hlediště.

Na plátně se objevil i videovzkaz Martiny Navrátilové, která osobně nedorazila. Vzpomněla na „sladké a kyselé“ momenty pražského finále: lidi, kteří riskovali, aby jí na letišti zamávali, i rozhodčího, který odmítal vyslovit její jméno. Potlesk Štvanice v roce 1986 podle ní nebyl pro americký tým. „Byl proti komunistické straně, socialismu a politickým páprdům,“ řekla bez obalu.

Emoce nechyběly ani mezi čtveřicí na kurtu. Maršíková popsala setkání slovy „jako bychom se viděly včera“. Mandlíková přiznala, že pro ni je to „jako konec kariéry“. Hráčky se smály, když se přely, kdo je na které archivní fotografii. Chyběl jen kapitán tehdejšího týmu Jiří Medonos, který zemřel před třemi lety.

Proč to trvalo tak dlouho

Věta o Ivu Kaderkovi nebyla náhodná ani impulsivní. Zapadla do příběhu, který se v českém tenisu odvíjí od léta 2024. Kaderka stál v čele Českého tenisového svazu od roku 1998. Šestadvacet let. V únoru 2024 byl trestně stíhán kvůli podezření na podvody se státními dotacemi, prošel koluzní vazbou a 7. června 2024 rezignoval. Národní sportovní agentura mezitím vyzvala svaz k vrácení části dotace a nakonec předala pohledávku finančnímu úřadu.

Nový šéf Jakub Kotrba od začátku mluvil jiným jazykem. V březnu 2026 v rozhovoru pro iROZHLAS oznámil plán otevřít na Štvanici Síň slávy a výslovně zmínil potřebu „narovnávat vztahy s legendami“. Suková už před ceremoniálem řekla, že měla pocit, jako by se na historii českého tenisu zapomínalo. Mandlíková k tomu jen připojila konkrétní jméno. Žádné nové obvinění, spíš veřejné pojmenování něčeho, co hráčky cítily roky.

Červenec 1986: týden, který Štvanice nezapomněla

Aby bylo jasné, co přesně se před čtyřiceti lety slavilo. Československo v roce 1986 prošlo v Poháru federace přes Řecko, Švýcarsko, Austrálii a Argentinu až do finále. To se hrálo 20.–27. července na Štvanici proti Spojeným státům, proti týmu s Navrátilovou a Chris Evertovou. Porážka 0:3 na zápasy byla sportovně jednoznačná, ale atmosféra na tribunách patřila k nejsilnějším momentům československého tenisu.

Diváci tehdy fandili Navrátilové víc než domácím. Ne proto, že by nechtěli československý úspěch. Emigrantka v americkém dresu byla symbolem odporu proti režimu. Mandlíková to po letech přerovnala: Navrátilová jí podle vlastních slov „otevřela dveře“ ke svobodnějšímu cestování. Politický náboj finále 1986 byl stejně silný jako ten sportovní.

Síň slávy jako nový začátek

Ceremoniál na Štvanici nebyl izolovaná vzpomínka. Během turnajového týdne svaz otevřel první verzi Síně slávy Českého tenisu, k níž Suková věnovala řadu osobních předmětů, od raket po fotografie. Paralelně běžela výstava věnovaná právě fedcupovému finále 1986.

Podle nás je právě tohle největší zpráva celé akce. Ne nostalgie čtyř žen na kurtu, ale fakt, že svaz poprvé viditelně využil Štvanici a vlastní historii k něčemu víc než k provozu turnaje. Kotrba sice nemůže jedním ceremoniálem smazat šestadvacet let institucionálního odcizení, ale gesto má váhu, zvlášť když ho samotné legendy přijaly a veřejně ocenily. Stálý návštěvnický režim Síně slávy po skončení turnaje svaz zatím detailně neupřesnil.

Mandlíková po ceremoniálu řekla, že si připadá, jako by jí někdo vrátil kus kariéry. Čtyřicet let je dlouhá doba. Ale na Štvanici v neděli odpoledne vypadalo, jako by stačilo dvacet minut.