Strasti soka českých hokejistů Valábika. Jeho tátu přepadli s nožem kvůli měsíční tržbě

Boris Valábik patřil k nejtvrději hrajícím slovenským obráncům své generace. Desátá volba draftu NHL v roce 2004, osmdesát zápasů v nejlepší lize světa, pověst chlapa, před kterým se necouvá. Zdeno Chára o něm na oficiální stránce jeho autobiografie napsal, že „hral hokej naplno a neustúpil pred nikým“. Jenže za tím obrazem bitkáře, kterého český hokejový fanoušek zná i z angažmá v brněnské Kometě, se skrývá příběh plný ran, které nepřišly na ledě.

Přepadení ve vchodu domu

Valábikův otec se živil sezónním prodejem ovoce. Nebyla to práce, ze které by člověk zbohatl – celý měsíc dřiny znamenal jednu tržbu, jednu výplatu. Jednoho dne se vracel domů a ve vchodu domu ho napadli dva muži. Pod hrozbou nože mu vzali všechno, co za celý měsíc vydělal. Domů dorazil bez brýlí, otřesený, sotva popadal dech. Policii volal z pevné linky.

Přesnou částku, o kterou přišel, veřejné zdroje neuvádějí. Víme jen to, co Valábik popsal ve své autobiografii Volali ma bitkár, šlo o celoměsíční zárobek. Pro rodinu to ale nebyla jen finanční ztráta. Byl to okamžik, kdy se něco zlomilo. Syn, budoucí profesionální hokejista, si ten obraz otce v šoku odnesl s sebou přes oceán, přes kabiny NHL i zpátky do Evropy.

Šampion UFC Strickland utekl z bizarního turnaje. Moje důstojnost je pryč, stydím se, že jsem tam byl

MMAmag.cz

2 h

Bitkář, který se úplně otevřel

Valábikova kniha nese podtitul, který mluví za sebe. „Bitkár“ – tak ho volali spoluhráči, soupeři, novináři. Jenže když ji psal, rozhodl se jít mnohem dál než k zápasovým příběhům. Sám přiznal, že se „úplne otvoril“, mluvil jako „u psychológa“ a celý proces bral jako očistu.

A bylo co čistit. Kariéra, která skončila kolem třicítky, za sebou nechala přibližně jedenáct operací. Fyzická bolest se mísila s psychickou. V rozhovoru pro slovenské Rádio Melody letos v květnu Valábik popsal, že hokej mu dal všechno, ale zároveň ho stál víc, než by kdokoli zvenčí odhadl. Zranění, rekonvalescence, nejistota – a k tomu vědomí, že doma na Slovensku se dějí věci, které z druhé strany Atlantiku nemůže ovlivnit.

Démoni, kteří neodešli s kariérou

V březnu 2026 se Valábik v otevřeném rozhovoru pro televizi JOJ dotkl tématu, o kterém se mezi muži, a zvlášť mezi hokejisty, obvykle mlčí. Mluvil o „démonech“, o myšlenkách, které přicházejí, když člověk zůstane sám se sebou. A mluvil o otci.

O svém „ocinovi nebohém“, tedy o člověku, který už nežije. Na otce prý myslí „strašně často“ a potřebuje mít mysl neustále zaměstnanou, aby se v těžkých vzpomínkách neutápěl. Přímé propojení mezi přepadením a otcovou pozdější smrtí veřejné zdroje nedokládají. Co ale dokládají jasně, je to, že rodinné trauma zůstává aktivní součástí Valábikova sebepojetí i roky po konci kariéry.

Nezavrhuje přitom psychologickou pomoc. Naopak, otevřeně říká, že muž nemusí být ten, kdo všechno zvládne sám. Od chlapa, jehož práce na ledě spočívala v tom, že soupeři nesmí projít, je to výpověď, která má váhu.

Z ledu na policejní školu – a do role táty

Po skončení hokejové kariéry se Valábik vydal směrem, který málokdo čekal. Absolvoval policejní školu a podle profilu Slovenského olympijského týmu je práce u policie stále uváděna jako jeho primární zaměstnání. Zda a kdy sbor případně opustil, veřejně dostupné zdroje nepotvrzují.

Dnes se ale nejvíc definuje přes roli otce. Doma nechce být „Boris Valábik“. Chce být „tata“. Zdůrazňuje společně strávený čas a prvních pět šest let dítěte vnímá jako období, kdy je rodič hlavním vzorem. Je v tom slyšet echo vlastního dětství, i toho večera, kdy se otec vrátil domů bez brýlí a s prázdnýma rukama.

Strasti, které nekončí na mantinelu

Valábikův příběh rezonuje i v českém kontextu, a nejen hokejovém. Když mluví o strachu z toho, že systém člověka nechá čekat příliš dlouho, není to abstrakce. I české Ministerstvo zdravotnictví v únoru 2026 otevřeně přiznalo dlouhé čekací lhůty v onkologické péči a zavedlo koordinátory, kteří mají proces zrychlit. Podle dat OECD přitom Česko čekací doby v onkologii systematicky ani nesleduje, ad hoc monitoring po pozitivním testu na okultní krvácení ukázal v roce 2022 průměr 76 dní s velkými regionálními rozdíly. Strach z toho, že se pomoc nedostaví včas, není jen slovenský problém.

Nůž ve vchodu panelového domu, brýle ztracené při přepadení, jedenáct operací a démoni, kteří přicházejí v tichu. Boris Valábik dnes mluví víc jako člověk než jako bitkář. A právě proto ho stojí za to poslouchat.