Jakmile měl šanci, dal Rusům svůj vzdor tvrdě najevo. A fanoušci za to svého hokejového hrdinu milovali. Vždyť jim také dovezl zlato.
Je to deset let, co zemřel hokejista Jaroslav Holík. Neúnavný bojovník, který byl spjatý s Duklou Jihlava. Získal s ní sedm titulů jako hráč a další čtyři si připsal jako trenér. Určitě by tak měl radost z nové arény s názvem CZ Loko Aréna, která v Jihlavě vyrostla na místě bývalého Horáckého zimního stadionu. V těchto dnech už se leduje a slavnostní zahájení by se mělo uskutečnit 8. listopadu.
Holík dal 267 ligových branek
Ale zpátky k Holíkovi. S hokejem začínal doma v Havlíčkově Brodě. Nejdřív na rybníce společně se svým bratrem Jiřím a poté i za místní Jiskru. Do Jihlavy se stěhoval, až když přišla vojenská povinnost. Do konce kariéry mu v kolonce týmů, nepřibyl žádný jiný klub. Během osmnácti sezon Holík nastoupil v dresu Jihlavy k 602 ligovým utkáním, v nichž vstřelil 267 branek. Na elitní útok společně s bratrem Jiřím a Janem Klapáčem se vzpomíná dodnes.
Neméně důležitou roli sehrál Jaroslav Holík také v reprezentaci. Památné je hlavně mistrovství světa ve švédském Stockholmu v roce 1969, které se mělo původně konat v Praze. Po okupaci Sovětským svazem se ale situace změnila a z důvodu bezpečnostního rizika se mistrovství přesunulo. Mužstvo okolo kapitána Jozefa Golonky se dlouho rozhodovalo, zdali do Švédska vůbec odcestovat.
Pomsta za okupaci
Nakonec jeli a protest vyjádřili jiným způsobem. Poprvé se na mistrovství hrálo dvoukolovým systémem, a tak na Sověty narazili hned dvakrát. Po prvním vítězství 2:0 si se soupeřem nepodali ruce a Holík v euforii mával před ruským brankářem hokejkou a sprostě mu nadával. I po druhém utkání svítil na tabuli ten nejhezčí možný výsledek: ČSSR – SSSR 4:3. Před utkáním si Holík, který svou tvrdou hrou dával svůj vzdor jasně najevo a několik dalších hráčů na protest zalepili komunistickou hvězdu.
Slavilo se i v Československu. Na Václavské náměstí v Praze a do přilehlého okolí vyšlo okolo 150 tisíc lidí a ve velkém se jásalo. Alespoň částečná pomsta za srpnovou okupaci z předešlého léta. Neméně úspěšný byl jako trenér. S dvacítkou zatím jako jediný slavil dvakrát zlato (2000 a 2001). Na sklonku trenérské kariéry už se ale začaly objevovat zdravotní problémy. V roce 2011 mu lékaři museli kvůli infekci dokonce amputovat část nohy. O čtyři roky později zemřel.