Radim Raděvič zemřel v sobotu 5. září 2026 ve věku nedožitých šedesáti let. Příčina smrti nebyla zveřejněna.
Když se v lednu 2025 otevřela fanzóna zlínských Beranů, mezi vystavenými relikviemi ležela i jeho hokejka. Ne vedle dresů mistrů světa, ne v hlavní vitríně, prostě tam, kam ji někdo z klubu položil jako samozřejmost. Protože ve Zlíně se na Raděviče nevzpomíná přes tabulky a statistiky. Vzpomíná se přes styl, přes charisma, přes pocit, že tenhle chlap měl na víc, než co nakonec předvedl.
Trenčín, Růžička a cesta do Calgary
Klíčová kapitola Raděvičovy kariéry se odehrála v dresu Dukly Trenčín, kde sdílel útočnou řadu s Vladimírem Růžičkou. Sám to zpětně popisoval bez přikrašlování: Růžička byl elitní zakončovatel, on ten, kdo pro něj pracoval směrem dozadu a hledal přihrávku. „Jakmile jsem mu nahrál, góly dával,“ vzpomínal v rozhovoru pro Hokej.cz. Růžička ho podle jeho slov „vytáhl nahoru“, nejprve do reprezentace, pak až na olympiádu.
Na zimních hrách v Calgary 1988 odehrál Raděvič všech osm zápasů turnaje. Československo skončilo šesté, on sám si připsal jednu asistenci. Nebyl hvězdou turnaje, ale nebyl ani turista na soupisce. Odehrál celý turnaj jako plnohodnotný člen týmu, který po postupu z prvního kola v medailové části propadl. Oficiální historie Dukly Trenčín ho dodnes uvádí vedle Růžičky a Ota Haščáka jako prvního reprezentanta klubu na olympijských hrách.
Kemp Bostonu a dveře, které zůstaly pootevřené
Po olympiádě přišla pozvánka do kempu Boston Bruins. Pro nedraftovaného hráče ze socialistického Československa to nebyla samozřejmost, stál za ní status reprezentanta, olympionika a ofenzivně výrazného křídelníka. Jenže příběh skončil rychleji, než začal.
Bruins mu po kempu nabídli farmu v Kansas City. Raděvič odmítl. Současně klub řešil jeho zdravotní způsobilost, šelesty na srdci a vysoký krevní tlak vyvolávávaly pochybnosti, zda zvládne zámořskou zátěž. Nešlo o jedno dramatické „ne“. Spíš o souběh okolností, které dveře do NHL přivřely dřív, než se stačily pořádně otevřít.
Pro srovnání: Růžička, jeho spoluhráč z trenčínské formace, se v Bostonu uchytil, odehrál pět sezon v NHL a stal se prvním Čechem v historii Bruins. Oba vyšli ze stejné útočné řady. Jen jeden z nich proměnil potenciál ve světovou kariéru.
Zlín, Vsetín a záblesky, které potvrzovaly talent
Raděvič hrál nejvyšší soutěž nejdéle právě za Zlín. Už v sezoně 1984/85 byl součástí bronzového mužstva tehdejšího TJ Gottwaldov. Ve městě po sobě zanechal stopu, která přesahuje čísla, fanoušci si ho pamatují jako hráče s šarmem a přímočarostí na ledě i mimo něj.
Talent ale nezmizel ani později. V sezoně 1993/94 táhl Vsetín do nejvyšší soutěže jako nejproduktivnější hráč postupového týmu (24 gólů a 34 asistencí, celkem 58 bodů). Byl tahounem klubu ještě předtím, než Vsetín začal sbírat mistrovské tituly. V extralize pak nastupoval za Olomouc (11 bodů ve 20 zápasech v ročníku 1994/95) i za Opavu (10 bodů ve 20 zápasech v sezoně 1996/97). Produktivní záblesky, které pokaždé připomněly, co v něm je. A co v něm mohlo být déle.
Bohém, nebo hráč s nálepkou?
Raděvič sám o sobě mluvil otevřeně. Přiznával průšvihy, mluvil o nálepce, která se na něj nalepila a už nešla sundat. „Možná jsem mohl dokázat víc,“ říkal. Chyběla mu prý pořádná motivace, měl tendenci říkat věci napřímo, což mu škodilo. Sekundární zdroje dlouhodobě připomínaly jeho pověst spojenou s bujarým životním stylem. Sám se bránil tím, že se „rád bavil“, ale nepřeháněl to.
Pravda je asi někde mezi. Za reprezentaci odehrál 19 zápasů a vstřelil 3 góly, dost na to, aby bylo jasné, že patřil k nejlepším v zemi, málo na to, aby se zapsal mezi stálice národního týmu. Talent byl elitní. Kontinuita elitní nebyla.
Po konci aktivní kariéry se od hokeje odpojil. Založil s kamarádem stavební firmu, dělal rekonstrukce, zateplování, haly. Cestoval po Moravě i do Čech. Hokej sledoval, ale žil už jinde.
Paměť, která zůstává
HC Slezan Opava zveřejnil pietní oznámení jako první. Termín ani místo veřejného rozloučení zatím nebyly veřejně oznámeny.
Ve Zlíně jeho hokejka leží ve fanzóně mezi relikviemi klubových legend. Nikdo ji tam nedal jako připomínku promarněného talentu. Spíš jako důkaz, že některé hráče si město pamatuje ne proto, co všechno vyhráli, ale proto, jak hráli, a kým byli.
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 7669
NHL
|
PŘEČTENÍ: 6071
