Trofej Julese Rimeta přečkala válku pod postelí italského funkcionáře. O čtyřicet let později ji z vitríny v Riu odnesli tři muži za jednu noc.
Příběh nejslavnějšího fotbalového poháru na světě se čte jako scénář, který by žádný producent nekoupil, protože je příliš nepravděpodobný. Improvizovaná záchrana před nacisty v římském bytě, pak krádež v sídle brazilského svazu s hlídačem svázaným k židli a nakonec pravděpodobné roztavení v dílně obchodníka se zlatem. Mezi první a poslední kapitolou uplynulo pouhých čtyřicet let. A dodnes nikdo s jistotou neví, jestli ta poslední kapitola vůbec proběhla tak, jak ji vyšetřovatelé popsali.
Pod postelí v Římě
V létě 1938 obhájila Itálie ve Francii titul mistra světa a trofej putovala zpět do Říma. Pak přišla válka. Ottorino Barassi, tehdejší funkcionář italského svazu a pozdější viceprezident FIFA, udělal něco, co by dnes žádný bezpečnostní protokol nepřipustil: vzal pohár domů. Uložil ho do krabice od bot a schoval pod postel ve svém bytě. Žádný trezor, žádná ozbrojená eskorta, jen kartón, matrace a naděje, že si nikdo nevšimne. Nacistická okupace Říma trvala devět měsíců. Trofej přežila všechny.
Když válka skončila, Barassi pohár vrátil a svět se vrátil k fotbalu. Československo se k Jules Rimet – původní trofej mistrovství světa, pojmenované po francouzském funkcionáři, který turnaj v roce 1930 vymyslel – dostalo na dosah dvakrát, ve finále 1934 i 1962, ale nikdy ji nezvedlo. Trofej nakonec definitivně opustila oběh FIFA v roce 1970, kdy ji Brazílie získala potřetí a podle tehdejších pravidel si ji směla ponechat natrvalo.
Noc, kdy zmizela
19. prosince 1983, krátce po půlnoci, vnikli do sídla Brazilské fotbalové konfederace v Riu de Janeiru tři muži. Akci naplánoval Sérgio Pereira Ayres, přezdívaný Peralta. Vykonavatelé měli přezdívky jako z gangsterského filmu: Francisco José Rocha Rivera zvaný Barbudo a José Luiz Vieira da Silva zvaný Bigode. Přemohli nočního hlídače, svázali ho a vylomili dřevěný rám vitríny. Sklo bylo neprůstřelné, rám ne.
Podle pozdější rekonstrukce prokurátora Murilla Bernardese Miguela, který na případu pracoval, měla krádež groteskní pokračování. Trofej zabalili do novin, přes noc ji schovali v odstavené mrazničce a ráno ji předali zlatníkovi. Tím byl argentinský obchodník se zlatem Juan Carlos Hernández, který běžně tavíval kradený kov. Prokurátor později v televizním rozhovoru vzpomínal na Hernándezův smích, když mluvil o tom, co s pohárem udělal.
Fatální detail: v trezoru ležela replika, v prosklené vitríně originál. O záměně věděli lidé z prostředí svazu. Improvizace jednoho muže zachránila trofej před nacisty. Institucionální nedbalost ji vydala třem zlodějům.
Roztavena, nebo ne?
FIFA dnes pracuje s opatrnou formulací: trofej „nebyla nikdy nalezena“ a je „všeobecně považována za roztavenou“. Ne jistota, domněnka. Vyšetřovací verze zní logicky: neporušená Jules Rimet byla příliš slavná na to, aby ji kdokoli prodal jako celek, zatímco roztavený kov ztratil identitu. Jenže i tady jsou trhliny.
FIFA Museum uvádí, že originál byl nejspíš ze stříbra se zlacením, nikoli z masivního zlata. Lidová představa o „zlatých slitcích“ za statisíce je tedy přinejmenším zjednodušená. A neobjevily se ani všechny části, které by člověk při kompletním roztavení čekal, třeba podstavec z lapisu lazuli. Brazilské mediální archivy i dobový tisk přinášejí vyšetřovací verzi jako nejpravděpodobnější scénář, ale zároveň připouštějí, že definitivní forenzní důkaz zničení nikdy nebyl veřejně předložen.
Co se stalo s pachateli? Barbudo, Bigode a Peralta dostali v roce 1988 devítileté tresty. Barbudo byl o rok později zavražděn. Peralta unikl a policie ho dopadla až v červenci 1994, ironicky v týdnech, kdy se v USA hrálo mistrovství světa. Hernández skončil ve vězení za drogy, ne za roztavení poháru.
Trofej v éře totální kontroly
Kontrast s dneškem je téměř absurdní. Podle regulací pro MS 2026 musí vítězný tým vrátit originální trofej FIFA ještě v šatně stadionu, před odjezdem z areálu. Sahat na ni smí jen úzký okruh lidí: hlavy států, funkcionáři FIFA, bývalí mistři světa a aktuální vítězové při ceremoniálu. Originál z osmnáctikarátového zlata, který v roce 1974 navrhl italský sochař Silvio Gazzaniga, nikdy neopustí vlastnictví FIFA.
Vítěz turnaje dostane takzvanou Winner’s Trophy, pozlacenou mosaznou repliku s rytinou roku a názvu šampiona. FIFA ji ve svých materiálech označuje za „trvalou připomínku vítězství“. Ovšem článek 45 soutěžních regulí současně říká, že i tato replika zůstává majetkem FIFA a musí být vrácena, pokud si to federace písemně vyžádá. Trvalá připomínka, kterou vám kdykoli mohou vzít zpět; to je lekce, kterou FIFA vyvodila z éry, kdy pohár mohl skončit v krabici od bot i v tavicím kelímku.
Stará trofej se vrací, za sklem
Během probíhajícího MS 2026 vystavuje FIFA Museum v newyorském Rockefeller Center historickou Jules Rimet Trophy s původní modrou základnou z lapisu lazuli. Jde o repliku, kterou FIFA nechala vyrobit po ztrátě originálu, ale i ta má svou váhu. Stojí za sklem jako připomínka doby, kdy nejcennější sportovní artefakt planety chránila jen krabice od bot a důvěra v jednoho člověka.
Ottorino Barassi svůj slib dodržel. Brazilská konfederace ten svůj ne. A někde mezi římskou postelí a cariockým mrazákem se ztratil předmět, který dal fotbalovým dějinám tvar, doslova.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 9597
Tenis
|
PŘEČTENÍ: 4209
