Česko na mistrovství světa dvakrát vedlo a dvakrát ztratilo. Po dvou zápasech má jediný bod, a trenér Miroslav Koubek čelí paradoxu.
11. června gól Ladislava Krejčího, vedení nad Koreou, pak obrat a porážka 1:2. O týden později branka Michala Sadílka v šesté minutě proti Jihoafrické republice, vedení až do 83. minuty, a penaltové vyrovnání Teboho Mokoeny. Jeden bod ze dvou zápasů, v nichž český tým pokaždé skóroval první. Podle Opta Analyst je Česko prvním mužstvem od Tuniska 2006, které na MS otevřelo skóre v obou úvodních duelech a ani jednou nevyhrálo. Čísla bolí. Jenže právě v nich se láme pohled na Koubka: záleží na tom, odkud se díváte.
Co vidí zahraničí
Zahraniční analytické texty nečtou Koubka optikou dvou zápasů. Čtou ho optikou procesu. Když ho FAČR jmenovala 19. prosince 2025, zdůraznila čtyřicetiletou trenérskou praxi, ligový titul s Plzní, zkušenosti z evropských pohárů a jasnou herní vizi. Smlouvu dostal do června 2028, signál dlouhodobého záměru, ne hasičského řešení.
A Koubek okamžitě doručil nejbližší cíl. Přes dvě barážová kola na penalty dotáhl Česko na šampionát poprvé po dvaceti letech. Opta Analyst před turnajem popsal jeho tým třemi slovy: běžecký objem, standardky, soudržnost. Jedenáct gólů ze standardních situací v evropské části kvalifikace, nejvíc ze všech účastníků. Pro outsidera bez hvězdného kádru je to čitelný a respektovatelný model. Nikdo venku nečekal, že Česko bude hrát jako Španělsko. Očekávali přesně to, co Koubek nabídl: disciplínu, fyzickou intenzitu a nebezpečné rohové kopy.
Co vidí Česko
Doma se ale tabulka nečte přes kontext. Čte se přes body. A bod ze dvou zápasů, v nichž jste dvakrát vedli, je těžko obhajitelný.
Konkrétnější je ale kritika směřující k ofenzivní fázi. Po prohře s Koreou iSport otevřel téma, které rezonovalo: Patrik Schick měl v první půli pouhé tři doteky s míčem. Tři. Asistent trenéra Jan Rezek to veřejně přiznal: tým nedostává svou největší hvězdu do pozic, v nichž je silný. „Ofenzivní fáze není úplně lehkonohá,“ řekl Rezek. To není fanouškovská frustrace z hospody. To je hlas zevnitř realizačního týmu.
Data z obou utkání problém potvrzují. Proti Koreji Česko drželo míč jen 34,2 % času, vyprodukovalo 0,64 xG oproti korejským 1,77 a vystřelilo sedmkrát proti patnácti pokusům soupeře. Proti JAR to bylo 32,4 % držení míče. Vedení od šesté minuty, ale žádný druhý gól, který by zápas zlomil. A pak ruka Pavla Šulce ve vápně a penalta v 83. minutě.
Vzorec, ne náhoda
Kdyby šlo o jednu smolnou prohru, dalo by se mávnout rukou. Jenže po dvou zápasech se rýsuje vzorec. Koubkův model funguje v první fázi: tým je organizovaný, dokáže udeřit ze standardky nebo z rychlého přechodu a jít do vedení. Problém nastává potom.
- Nízké držení míče neumožňuje kontrolovat tempo.
- Ofenzivní konstrukce nestačí na to, aby přidala pojistku.
- Soupeř postupně přebírá iniciativu a český blok se dostává pod tlak, kterému nakonec podlehne.
Proti kvalifikačním soupeřům to stačilo: standardky rozhodovaly, fyzická převaha držela výsledek. Na šampionátu, kde Korea i JAR přinesly vyšší tempo a technickou kvalitu v kombinaci, se ukázalo, že reaktivní model má strop. Vedení 1:0 bez schopnosti přidat druhý gól je na MS časovaná bomba.
Postupová matematika a zápas s Mexikem
Česko má po dvou kolech skupiny A jediný bod. Mexiko dvěma výhrami skupinu prakticky ovládlo. Formát MS 2026 ale dává naději: postupují první dva týmy a osm nejlepších celků ze třetích míst. Výhra nad Mexikem ve čtvrtek 25. června na Mexico City Stadium by Česko vynesla na čtyři body a nechala reálně ve hře o druhé místo, nebo přinejmenším o silnou třetí příčku. Remíza by znamenala závislost na výsledku Koreje s JAR a na tabulkách ostatních skupin. Porážka by situaci téměř jistě zlomila.
Paradox je v tom, že právě proti Mexiku by Koubkův model mohl fungovat nejlépe. Outsider bez tlaku na výsledek, soupeř, který bude držet míč a otevírat prostor pro přechody. Jenže to samé platilo i o prvních dvou zápasech, a vedení se neudrželo.
Proces versus výsledek
Zahraniční respekt ke Koubkovi stojí na čtyřech pilířích: barážový postup, efektivita ze standardních situací, jasná herní identita a profesní životopis, který v cizině čtou jako důkaz kompetence. Nic z toho není vymyšlené. Nic z toho ale nezměnilo skóre v posledních deseti minutách proti JAR.
Domácí kritika zatím zůstává v rovině mediální a analytické; veřejnou ostrou reakci vedení FAČR se nepodařilo dohledat. Podle nás ale nejde o otázku respektu ke Koubkovi jako člověku nebo odborníkovi. Jde o to, zda jeho funkční kvalifikační model stačí i na turnajovou realitu, kde soupeři mají vyšší kvalitu v kombinaci a Česko nedokáže zápas po vstřeleném gólu zavřít.
Odpověď přijde 25. června v Mexico City. Koubek má smlouvu do roku 2028, ale jeho příběh na tomhle šampionátu se píše v minutách; těch posledních deseti, které jeho tým zatím nezvládá.
