Trump jako Mussolini, FIFA jako pojistka proti revoluci. Bostonský profesor popsal roli sportu v autoritářství

Když americký prezident zvedne telefon a volá šéfovi FIFA kvůli červené kartě vlastního hráče, a trest se vzápětí změní, je to anekdota, nebo symptom? Teichman, emeritní profesor a zakladatel Institutu pro globální leadership na bostonské Tufts University, tvrdí, že druhá možnost. V rozhovoru pro Český rozhlas Plus z 22. července 2026 rozebral, proč velký fotbal v rukou silného vůdce přestává být jen sportem a začíná fungovat jako legitimizační nástroj moci. Nejde přitom jen o symboliku. Za jeho argumentem stojí velmi konkrétní čísla.

Vystrčená brada a narcismus jako politický styl

Teichmanovo přirovnání Trumpa k Mussolinimu nezní jako akademická teze z přednáškového sálu. Je vizuální, téměř fyzické: „Jak vystrkuje tu bradu, vždycky mi připomene Mussoliniho,“ říká profesor. Nemíří tím na ideologickou rovnici, netvrdí, že americký prezident je fašista v učebnicovém smyslu. Míří na pózu. Na teatrálnost silného vůdce, na narcismus, který se živí publikem a velkými akcemi.

A právě mistrovství světa ve fotbale je ideální jeviště. Trump se během turnaje 2026 pohyboval ve VIP lóžích po boku Gianniho Infantina, FIFA mu dříve udělila Cenu míru a prezident sám přiznal, že volal šéfovi světového fotbalu kvůli trestu amerického útočníka Folarina Baloguna. Ten dostal červenou kartu, automatický jednozápasový distanc, a po Trumpově intervenci FIFA trest změnila na roční podmínku. Kauzální důkaz, že právě telefonát rozhodnutí způsobil, v otevřených zdrojích chybí. Ale ČT24 i watchdog FairSquare mluví o nebezpečném precedentu.

185 milionů korun a jeden hlas

Teichman v rozhovoru zmiňuje „neuvěřitelné bohatství FIFA“, které posiluje moc jejího šéfa a korumpuje fotbal. Abstraktní výrok. Konkrétní mechanismus ale existuje a jmenuje se FIFA Forward.

Program funguje jednoduše: každá ze 211 členských federací může v cyklu 2023–2026 čerpat až 8 milionů dolarů (zhruba 185 milionů korun) na rozvoj, infrastrukturu, cestování, mládežnický fotbal. Po skončení šampionátu 2026 Infantino oznámil, že pro cyklus 2027–2030 chce rozvojové financování navýšit na celkových 2,7 miliardy dolarů. A právě v roce 2027 se volí prezident FIFA.

Volební matematika je přitom brutálně jednoduchá:

• 211 federací, každá má jeden hlas; Lichtenštejnsko stejně jako Brazílie.
• Malé svazy jsou na penězích z FIFA Forward existenčně závislé.
• Infantino už kandidaturu na znovuzvolení oznámil na kongresu ve Vancouveru.
• Podle Sports Business Journal proti němu nikdo nekandiduje.
• Guardian píše, že k jeho sesazení by bylo potřeba „politické zemětřesení“.

Kdo rozdává peníze a současně sbírá hlasy, nemusí být oblíbený. Stačí, že je nenahraditelný. Podle nás právě tady leží jádro Teichmanovy kritiky, ne v přirovnání k Mussolinimu, ale v účetní logice, která dělá vzpouru proti centru finančně sebevražednou.

Turnaj, který nebyl jen o fotbale

Mistrovství světa 2026 v USA, Mexiku a Kanadě provázely kontroverze, které daleko přesahovaly dění na hřišti. Amnesty International už v březnu 2026 varovala před riziky deportací, policejních zásahů a diskriminace během turnaje. Sport & Rights Alliance po skončení šampionátu publikovala stanovisko nazvané „Mistrovství světa bez světa“. A somálský rozhodčí Omar Artan nedostal vízum do USA, případ, který se dostal i do českých médií přes Sport.cz.

Infantino sám před startem turnaje přiznal, že FIFA „není vládcem světa“ a musí respektovat rozhodnutí vlád o vstupu do země. Jenže právě tím legitimizoval podmínky, které kritici označovali za represivní. FIFA turnaj politicky rámovala jako svátek jednoty, a současně se tvářila bezmocně vůči státní moci, která tuto jednotu aktivně narušovala.

Teichman odmítá tvrzení, že předturnajová varování byla přehnaná. „Takový výklad by byl chybný,“ říká. „USA mají hrozné epizody rasismu.“ Propojení sportu a politiky je podle něj „intenzivní“; sport umí vytvářet skutečnou radost, ale také překrývat diskriminaci a kult osobnosti.

Profesor, který se nazval pokrytcem

Teichman není sportovní funkcionář ani aktivista s megafonem. Po roce 1985 na Tufts University rozjel program, z něhož vyrostl Institute for Global Leadership; desítky let ho vedl, pracoval s tématy demokracie, konfliktu a mezinárodní politiky. Celý akademický rok věnoval globálnímu sportu a jeho politickým průnikům.

A přesto sám přiznává rozpolcenost. „V tomhle smyslu děláte rozhovor s pokrytcem,“ říká, „protože tu hru miluju.“ Není to koketerie. Je to přesně ten bod, kde se většina fanoušků zastaví: vím, že systém je shnilý, ale gól v prodloužení mě stejně dostane ze židle. Teichman tuhle tenzi nepředstírá, že vyřešil. Jen ji pojmenovává.

Kdo zastaví neodvolatelného šéfa?

Kritika nepřichází jen z jedné bostonské kanceláře. FairSquare podala stížnost na Infantina kvůli porušování politické neutrality, norská fotbalová federace ji podpořila a padesát europoslanců napsalo dopis. Amnesty, Sport & Rights Alliance, akademici, novináři: alarm zní z více stran. Jenže alarm bez páky zůstává alarmem.

Infantino nastoupil v roce 2016 jako reformátor po korupčním rozvratu éry Seppa Blattera. Finanční stabilitu FIFA skutečně posílil, rozvojové fondy rozšířil a příjmy organizace vyšrouboval na rekordní úrovně. Ale právě tím si vybudoval mocenskou základnu, kterou jeho předchůdce nikdy neměl. Blatter padl, protože systém praskl zvenčí: americké ministerstvo spravedlnosti, švýcarská policie, mediální tlak. Infantinův systém je konstruovaný tak, aby zevnitř prasknout nemohl.

Tlak by musel být dvojí: politický i finanční. Nestačí evropské pobouření. Bylo by třeba kandidáta schopného spojit desítky federací mimo Evropu, a současně otřást důvěrou v systém, který malým svazům platí účty. Zatím nic takového na obzoru není.

Teichman to neřekne přímo, ale jeho logika vede k jednoznačnému závěru: dokud FIFA Forward funguje jako měsíční výplata pro 211 federací a volby zůstávají referendem o penězích, je Infantino prakticky neodvolatelný. Revoluce se těžko organizuje, když vám ji platí ten, proti komu by měla směřovat.