Slaven Bilić figuroval mezi kandidáty na českou lavičku, kontakt s Nedvědem proběhl. Chorvatsko ale mělo přednost, a sám Bilić to nepřímo potvrdil už dávno před svým jmenováním.
Když se před sobotním duelem Ligy národů Česko–Chorvatsko znovu otevřelo téma neúspěšných námluv s Biličem, generální manažer Pavel Nedvěd naznačil svou verzi příběhu: chorvatský trenér prý českou nabídku neodmítl kvůli nezájmu, ale proto, že vyčkával na smlouvu s vlastní reprezentací. Bilić sám přitom na předzápasové tiskovce celou věc shodil jediným slovem, „spekulace“. Jenže časová osa a jeho vlastní starší výroky vyprávějí složitější příběh.
Co je doložené a co už je interpretace
Fakta, která se dají opřít o veřejné zdroje, vypadají takto: FAČR po konci Ivana Haška hledala nástupce a zahraniční varianta byla deklarovanou prioritou. Bilić se dostal na užší seznam, česká strana ho oslovila opakovaně a Nedvěd usiloval o osobní schůzku; podle sekundárních zdrojů šlo o večeři přímo v Chorvatsku. Bilić ale v prosinci 2025 pro chorvatský deník Jutarnji list řekl větu, která nepotřebuje výklad: „Česko není moje volba.“
Co doložené není: konkrétní parametry nabídky, rozpracovaný kontrakt ani finální vyjednávací fáze. A hlavně přímý Bilićův výrok, že vědomě čekal na chorvatskou smlouvu. Nedvědova formulace tak zůstává jeho interpretací motivace, nikoli potvrzeným Bilićovým přiznáním.
Dva roky kontaktu s chorvatským svazem
Klíčový dílek skládačky přidal sám Bilić na své první tiskové konferenci po jmenování u HNS v červenci 2026. Přiznal, že s chorvatským svazem byl v kontaktu už dva roky a celé to stálo na jedné podmínce, případném odchodu Zlatka Daliće. Jinými slovy: v době, kdy Nedvěd obvolával kandidáty, Bilić už měl rozehranou partii s domovským svazem.
Tím se Nedvědova verze stává logicky konzistentní, i když ji nelze označit za prokázanou. Bilić nemusel českou variantu aktivně sabotovat, stačilo, že pro něj nebyla první volbou. A chorvatská linka, běžící na pozadí, mu dávala důvod nespěchat.
Bilić nebyl jediné velké jméno
Česká strana nevsadila všechno na jednu kartu. Vedle Biliće se ve veřejném prostoru objevila jména Jürgena Klinsmanna i Fatiha Terima. Tehdejší předseda FAČR Petr Fousek a místopředseda Jiří Trunda mluvili o preferenci zahraničního trenéra otevřeně. Trunda dokonce potvrdil, že jednal s jedním zahraničním kandidátem, a že to nebyl Bilić.
Když zahraniční cesta nevyšla, volba padla na Miroslava Koubka. Ten tým semknul, dovedl ho přes baráž na mistrovství světa a Nedvěd ho veřejně označil za „správnou cestu“. Po neúspěšném šampionátu ale Koubek rezignoval a českou reprezentaci převzal Santi Denia s mandátem na delší přestavbu směrem k Euru 2028.
Dva debuty, jedno hřiště
Sobotní zápas v Lize národů tak přinesl pikantní konstelaci. Na jedné straně Bilić, debutující u Chorvatska po patnácti letech od svého prvního reprezentačního angažmá. Na druhé Denia, Španěl s úplně jiným profilem: systémový trenér s důrazem na propojení mládežnických výběrů s áčkem, který den před zápasem mluvil o týmovém bránění, přechodech do útoku a atmosféře v kabině. Kapitán Ladislav Krejčí držel komunikaci u výkonu a respektu k soupeři. Zákulisní příběh kolem Biliće nikdo z české strany neživil.
Celá kauza podle nás ukazuje víc než jen jedno odmítnutí. Odhaluje střet dvou časových os: české potřeby najít rychle silné jméno a Bilićovy trpělivé sázky na návrat domů. Nedvěd měl pravděpodobně pravdu v tom, kam Bilićovy priority směřovaly. Jen to není totéž jako důkaz.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 5917
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 4770
