Česko bylo podle statistik FIFA nejrychlejším týmem celého mistrovství světa. Ze tří skupinových zápasů přesto vytěžilo pouhé dva góly a jeden bod.
Čísla vypadají jako tisková chyba. Průměrná týmová rychlost 6,33 km/h, první místo mezi všemi 48 účastníky turnaje, a k tomu konec na posledním místě skupiny A. Alexandr Sojka z Viktorie Plzeň navíc dosáhl individuálního průměru 8,04 km/h, čímž se v žebříčku jednotlivců zařadil na druhou příčku za Američana Giovanniho Reynu, který měl 8,06 km/h. Dvě setiny. Jenže ani Sojkova pohybová excelence, ani kolektivní fyzická intenzita se nepřetavily v to, co rozhoduje zápasy.
Rychlost bez střel mezi tyče
Tři skupinové duely (prohra 1:2 s Koreou, remíza 1:1 s Jihoafrickou republikou, debakl 0:3 s Mexikem) přinesly dohromady 34 střel. Z nich jen 8 mířilo na bránu. Součet očekávaných gólů (xG) za celou skupinu? Pouhých 2,44. Dva vstřelené góly tedy nejsou ani tak důkaz prokleté koncovky, jako spíš odraz toho, že si český tým kvalitní příležitosti jednoduše nevytvářel.
Pro srovnání: Argentina nastřílela do doby, kdy byla statistika pořízena, 14 branek ze 76 střel, Francie rovněž 14 z 88 pokusů. Česko se svými 34 střelami a konverzí 5,9 % patřilo k nejméně produktivním účastníkům turnaje.
Běhali, protože museli
Klíč k pochopení paradoxu leží v jednom čísle: 41 % držení míče. Německo, které skončilo v rychlostním žebříčku hned za Českem s 6,29 km/h, mělo průměrnou držbu 63 %. Španělsko 64 %. Belgičtí a američtí hráči, také vysoko v rychlostních tabulkách, se pohybovali kolem 54–55 %.
Český tým běhal rychle, protože většinu času neměl míč. Proti Koreji to bylo vidět nejostřeji: 117,6 uběhnutých kilometrů, 301 defenzivních zásahů, a výsledek? Sedm střel, čtyři na bránu, xG 0,64. Energie šla do pressinku a dohánění hry, ne do budování útočných akcí. Rychlost tak nepopisovala kvalitu útoku, ale reaktivní styl, který tým uplatňoval.
Sojka: aktivní, ale bez gólového razítka
Sojka nastoupil v základní sestavě proti Koreji i Jihoafrické republice. Proti Koreji vedl tým v počtu nabídnutých přihrávkových řešení (38) a dominoval v pohybových kategoriích. Proti JAR přispěl chytrým prvním dotekem k akci, která vyústila ve vyrovnávací gól Sadílka. V rozhodujícím duelu s Mexikem ale nastoupil až v 87. minutě za stavu 0:3, kdy byl zápas dávno ztracený.
Jeho role v týmu, univerzální spojovací hráč mezi středem a širšími pozicemi, přesně kopírovala celkový český problém. Pohyb, nasazení, intenzita. A pak ticho ve vápně.
Co říkají data o směřování
Nejhorší číslo ze skupiny nepatří prohře s Mexikem (0:3), ale xG v tom zápase: 0,44 při 13 střelách, z nichž jediná mířila na bránu. V momentě, kdy český tým potřeboval vyhrát, aby zůstal ve hře, jeho útok prakticky neexistoval. Brankář Matěj Kovář zaznamenal za tři zápasy 11 úspěšných zákroků a v jednotlivých pasážích tým držel, ale ofenziva mu nedala šanci na víc než jeden bod.
Fyzický strop českého fotbalu je evidentně vysoko. Problém je jinde, v kvalitě finální třetiny, v objemu střel na bránu, v kontrole hry. Pokud zůstane model založený hlavně na běhu a přechodech bez růstu xG, bude mít reprezentace nízký výsledkový strop. Turnajová data z FIFA Training Centre to ukazují bez příkras.
Češi na MS 2026 nezklamali nedostatkem snahy. Zklamali tím, že veškerá ta energie končila všude, jen ne v síti.
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 6902
Tenis
|
PŘEČTENÍ: 7834
