Česko skončilo na mistrovství světa 2026 poslední ve skupině s jediným bodem. Bývalý reprezentant Milan Luhový tvrdí, že problém sahá mnohem hlouběji než k jednomu turnaji.
Závěrečný hvizd zápasu s Mexikem zněl jako rozsudek. Prohra 0:3, konec ve skupině A a návrat domů po třech zápasech, tak dopadla první česká účast na mistrovství světa po dvaceti letech. Milan Luhový neváhal ani den. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS prohlásil, že český tým byl na turnaji nejhorší, že fotbal „zamrzl v osmdesátých a devadesátých letech“ a že české prostředí představuje „retro, stereotyp a zatuchlé prostředí“. Jenže nejsilnější rána mířila jinam než na hráče na hřišti. Podle Luhového musí skončit generální manažer reprezentací Pavel Nedvěd, „a nejen on“. Tím otevřel debatu, kterou část fotbalové veřejnosti vede už roky, ale která po každém neúspěchu znovu narazí na zeď mlčení.
Dva roky, stejná slova
Nejpozoruhodnější na Luhového výbuchu není jeho ostrost, ale jeho předvídatelnost. Prakticky totožnou kritiku formuloval už 27. června 2024, bezprostředně po vyřazení z Eura. Tehdy pro CNN Prima NEWS mluvil o „retro fotbalu“, „zombie trenérovi“ a „nulové české trenérské základně“. Pojmenovával konkrétní deficity: chybějící nácvik zakládání útoku, pomalý přechod do útočné fáze, neschopnost hrát pod tlakem, absence hry na jeden dotek. Jako vzor stavěl Španělsko a jeho sjednocený model výchovy od mládeže po seniorský tým.
O dva roky později se změnila kulisa (místo Německa americké stadiony), ale slovník zůstal téměř identický. Když se po dvou velkých turnajích opakuje stejná diagnóza od stejného člověka a nikdo ji věcně nevyvrátí, přestává jít o emocionální reakci jednoho experta. Je to signál, že část fotbalového prostředí nevěří samotnému směru, kterým se český fotbal ubírá.
Turnajový propadák v číslech
Česko vstoupilo do turnaje porážkou 1:2 s Koreou, kdy ani vedoucí gól Krejčího nestačil na udržení náskoku. Následovala remíza s Jihoafrickou republikou a závěrečný debakl 0:3 s Mexikem. Jeden bod, poslední místo ve skupině, konec.
Luhového označení „nejhorší tým na MS“ je hodnotící výrok, ne oficiální turnajová statistika. Ale i bez superlativů vypadá bilance bídně, zvlášť s přihlédnutím k tomu, jak dlouho Česko na světový šampionát čekalo. Dvacet let bez účasti mělo vybudovat hlad. Místo toho přišla letargie.
Není přitom osamělým kritikem. Ladislav Vízek po turnaji prohlásil, že by Nedvěda odvolal a že na neúspěchu nese velkou vinu. Dva bývalí afričtí ligisté působící v české mládeži pro CNN Prima NEWS pojmenovali problém ještě ostřeji: pochybná kvalita koučů, nefunkční systém práce s žáky a dorostem, nedostatečný respekt hráčů k trenérovi.
Akademie existují, otázka je, co produkují
Luhového kritika míří i na práci s mládeží. Český fotbalový svaz přitom provozuje síť devíti regionálních fotbalových akademií v Pardubicích, Ostravě, Plzni, Brně, Olomouci, Jihlavě, Českých Budějovicích, Teplicích a Hradci Králové. Každá pojme až 50 hráčů v kategoriích U14 a U15. Projekt běží od roku 2015, FAČR ho označuje za „stěžejní mládežnický projekt“ a v roce 2019 k němu vydala čtyřletou hodnotící zprávu.
Peníze do akademií tečou. Doložené číslo za rok 2018: celkové náklady přes 74 milionů korun, z toho necelých 44,5 milionu od FAČR a zbytek od nadačního fondu. Na jednoho hráče vycházelo zhruba 201 tisíc korun ročně. FAČR v létě 2024 zveřejnila seznam absolventů, kteří se prosadili na soupiskách první a druhé ligy i v zahraničí.
Jenže právě tady narážíme na jádro sporu. Akademie pokrývají úzkou věkovou výseč, dva ročníky. Z definice nemohou samy vyřešit celý přechod od žákovského fotbalu po seniorskou reprezentaci. A přesvědčivý důkaz, že tento systém už systematicky produkuje opory národního A-týmu, ve veřejně dostupných materiálech chybí. Infrastruktura existuje. Celý řetězec funguje. Ale výstup na nejvyšší úrovni zatím neodpovídá ani investicím, ani ambicím.
Nedvěd kontruje, ale argumenty má slabé
Hlavní protiváhu vůči Luhového absolutnímu odsudku představuje sám Pavel Nedvěd. V oficiálním vyjádření během turnaje odmítl bezvýchodnost. Argumentoval tím, že trenér i řada hráčů byli na takovém turnaji poprvé, že tým proti Jihoafričanům naběhal o šest kilometrů víc než soupeř a že slabinou byly sprinterské parametry. Slíbil, že „na příštím turnaji budeme lepší“.
Je to legitimní pohled. První velký turnaj po dvou dekádách skutečně přináší zkušenostní deficit, který se nedá simulovat v kvalifikaci. Ale Nedvědova obrana naráží na problém, který Luhový pojmenovává opakovaně: nejde o jeden zápas ani o jednoho trenéra. Jde o to, že po sobě jdoucí svazová vedení nedokázala za třicet let vybudovat systém, který by české hráče připravil na základní atributy moderního fotbalu: rychlý přechod, hru pod tlakem, kombinaci na malém prostoru. Sprinterská data jsou symptom. Příčina leží hlouběji.
Stejná diagnóza, žádná léčba
Předseda FAČR David Trunda po vyřazení přijal rezignaci trenéra Miroslava Koubka. Personální obměna na lavičce je nejsnazší krok, a zároveň ten nejméně účinný, pokud problém tkví v systému jako takovém. Luhový to říká přímo: představa, že zahraniční kouč sám „změní směr české kopané nebo ho dokonce spasí“, je podle něj mylná. V roce 2024 přitom ještě chválil příchod Briana Priskeho do Sparty jako pozitivní impuls. Za dva roky svůj postoj zpřísnil, ne proto, že by změnil názor na zahraniční trenéry, ale proto, že viděl, jak málo se změnilo kolem nich.
Český fotbal má akademie, má rozpočet, má hráče v zahraničních ligách. Co nemá, je přesvědčivý důkaz, že všechny tyto prvky někdo propojil do funkčního celku. A dokud se po každém turnaji bude opakovat stejný slovník kritiky beze změny odpovědi, bude Luhového diagnóza platit, ne proto, že by měl vždycky pravdu, ale proto, že mu ji nikdo nedokáže vzít.
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 4504
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 4869
