Masér Poustka byl u MS 2006. Teď je na šampionát znovu a vidí u hráčů zásadní posun v přístupu k regeneraci

Tehdy obsluhoval nohy Pavla Nedvěda a Tomáše Rosického, dnes v mexické Guadalajaře pracuje s generací, která se narodila krátce před tím mundialem. Dvacet let v kabině národního týmu mu dává perspektivu, jakou nemá nikdo jiný z realizačního štábu. A ta perspektiva ukazuje víc než jen výměnu DVD za streaming, ukazuje zásadní proměnu toho, jak se profesionální fotbalista stará sám o sebe.

Pokoj masérů jako společenský klub

Kdo chtěl kolem roku 2004 najít Pavla Nedvěda mimo trénink, stačilo zaklepat na dveře masérského pokoje. Tam se scházela celá kabina. Čtyři konzole PlayStation 2, kolem osmdesáti DVD titulů, konvice s kávou a povídání do noci. Masérské zázemí fungovalo jako neformální obývák výpravy, hráči tam nechodili jen na regeneraci, ale „jen se pobavit“, jak zachytily dobové reportáže Sport.cz. Poustka byl uprostřed toho všeho. Rozmasírovával lýtka a zároveň poslouchal historky Kollera, Poborského i Rosického.

Regenerace tehdy byla kolektivní zážitek. Společný prostor, společný čas, společný rituál. Kdo nechtěl být sám, šel k masérům.

8 červených karet v jednom zápase a policie na hřišti. Zkrat Brazilek v utkání s USA budí otázky

SportyŽivě.cz

5 d

Šest fyzioterapeutů a data z každého svalu

Na MS 2026 vypadá zázemí jinak. Podle fyzioterapeuta Martina Janouška, který po úvodní prohře s Jižní Koreou 1:2 popsal fungování štábu pro Sport.cz, má česká výprava na turnaji šest fyzioterapeutů, o dva víc než na posledním Euru. Realizační tým čítá zhruba čtyřicet lidí. Každý hráč si volí „svého“ terapeuta, práce kombinuje subjektivní pocity s naměřenými daty a individuální rituály nahradily společné posezení u televize.

Poustka v tom systému zůstává. Ale jeho role se proměnila spolu s celým aparátem. Kde dřív stačil masérský stůl a konverzace, dnes běží paralelní proudy informací, od svalového monitoringu po přizpůsobení pitného režimu nadmořské výšce.

Sám Poustka přitom současné mužstvo nešetří pochvalami. V aktuálním materiálu iSportu popisuje jednotlivé hráče s viditelným respektem a mluví o „nesmírně dobré partě“. O Davidu Juráskovi prozrazuje, že si s sebou tahá televizi a PlayStation; technologie z kabiny nezmizela, jen se přesunula z jednoho společného pokoje do individuálních hotelových místností.

Guadalajara: výška, teplo a logistika po dnech

Změna v regeneraci není jen generační. Je i geografická. MS 2006 se hrálo v Německu: mírné klima, krátké přesuny, známé prostředí. Severní Amerika 2026 přináší úplně jinou logistiku. Česká základna leží u Dallasu v texaském Mansfieldu, ale skupinové zápasy se hrají v mexické Guadalajaře, v nadmořské výšce přes 1 500 metrů.

Realizační tým proto řešil aklimatizaci už od dubna:

• Tréninky v Guadalajaře byly upravené na výšku a teplo.
• Hráči dostávali speciální nápoje přizpůsobené podmínkám.
• Cílem bylo přiletět do dějiště na co nejkratší dobu, aby tělo nemuselo zvládat dvojí adaptaci.
• Po zápase následoval okamžitý návrat na základnu do Texasu.

Plánování probíhalo doslova po dnech. A právě tady se ukazuje, proč je šest fyzioterapeutů nutnost, ne luxus: v podmínkách, kde každý přelet a každý stupeň navíc ubírá energii, musí být regenerační servis připravený reagovat individuálně a okamžitě.

Ne lepší, ne horší, jiný model

Bylo by snadné říct, že generace Nedvěda měla víc chemie a dnešní hráči jsou uzavření do svých telefonů. Jenže tak jednoduché to není. Už v roce 2003 si reprezentanti hráli na počítačích a koukali na filmy, jen to dělali společně. A dnešní kabina podle všech dostupných svědectví funguje soudržně, jen jinak. Individualizace regenerace neznamená rozpad kolektivu. Znamená, že každý hráč dostává přesně to, co jeho tělo potřebuje, ve chvíli, kdy to potřebuje.

Trenér Miroslav Koubek po prohře s Koreou nemluvil o selhání přístupu ani o podmínkách. Mluvil o přístupu a odhodlání, ze kterých měl pozitivní pocit. Brankář Matěj Kovář odmítl výmluvy. Nikdo z realizačního týmu neobracel porážku na omluvu přes klima nebo výšku.

Dvacet let v jedné kabině

Eduard Poustka patří vedle Jaroslava Plašila, Pavla Nedvěda a lékaře Petra Krejčího mezi čtyři lidi kolem současné výpravy, kteří pamatují poslední český mundial. Není to návrat po letech, je to nepřerušená linka. FAČR ho stále vede jako maséra A-týmu, vedle reprezentace zůstává aktivní i v Teplicích.

Před pár dny prý hráčům řekl, co si o jejich přístupu myslí. Pochválil je. Od člověka, který dvacet let masíroval ty nejlepší české fotbalisty, to není prázdná zdvořilost. Je to srovnání, které může udělat jen někdo, kdo měl pod rukama nohy Nedvěda i nohy současného týmu, a ví, že rozdíl není v talentu, ale v tom, jak se s tělem pracuje mezi zápasy.