Lukáš Hartig o sobě říká, že vždycky byl obyčejným klukem z vesnice. Nikdy si nic z ničeho nedělal. Možná proto se mu neroztřásla kolena, když si ho vytáhla Sparta.
Co se vám vybaví, když se řekne jméno Lukáš Hartig? Holohlavý útočník, který na hřišti makal víc než na sto procent a nevynechal žádný souboj? Do všeho šel slušně řečeno jako blázen? Správně. Nebyl to žádný fotbalový virtuóz, ale pro mužstvo byl nepostradatelný. Navíc gólový. Do velkého fotbalu vlétl jako hurikán. Z krajského přeboru šel vyzkoušet pražskou Bohemku.
Rozhodoval se deset vteřin
„Já si nikdy z ničeho nedělal velkou hlavu. I proto jsem okamžitě kývnul, když můj spoluhráč Luděk Kostka sponzorující v té době nejen fotbal ve Velimi, ale i Bohemku přišel, jestli bych to nechtěl mezi Klokany zkusit. Co jsem mohl ztratit? Nanejvýš bych se vrátil domů do Býchor, chodil zase svařovat roury a trubky a ve Velimi bych nejspíš dával dál góly,“ přemítal loni Hartig v pořadu Kopačky na hřebíku. Jenže po jedné sezoně v zelenobílém dresu se ozvala Sparta.
Tehdy byla plná velkých jmen, hrála Ligu mistrů. „Byl to úplně jiný svět. Rozhodování mi netrvalo dlouho. Asi deset vteřin,“ řekl s úsměvem bývalý útočník. „Pár zápasů jsem si zahrál. Proti Feyenoordu jsem dal dokonce gól. Na Letné jsme vyhráli 4:0. Byl to jeden z mých nejlepších zápasů,“ zavzpomínal Hartig, který také bojoval proti Bayernu či Realu Madrid. Po Spartě válel za Zenit Petrohrad, ale v Rusku nedodržel pětiletou smlouvu a přišel tak o spoustu milionů. Táhlo ho to domů.
Hartig regeneraci flákal
Možná by toho dokázal ještě víc. Ovšem svému tělu nedopřál, co by se po takovém zápřahu mělo. „Kdyby šel vrátit čas, udělal bych spoustu věcí jinak. Hlavně bych se o sebe víc staral, protože vyloženým profesionálem jsem nikdy nebyl. Regenerace mi nic moc neříkala. Většinu mých zranění jsem přecházel, takže se často opakovala. Všechno jsem zbytečně uspěchal, protože jsem chtěl být zase zpátky na hřišti,“ vysvětlil Hartig, proč byl často na marodce.
Nelíbil se mu ani život ve městě. Od Sparty dokonce dostal byt. Za celou dobu tam prý spal jen jednou. „A to jen proto, že jsme přiletěli z Ligy mistrů někdy ve čtyři ráno a už v deset jsme měli na Letné regenerační trénink. Byl a jsem klukem z venkova, takže mě to táhlo pořád domů. Mezi kamarády, se kterými jsem si mohl dát pivko, zahrát si karty i fotbal, vyrazit na zábavu, někdy se i poprat. A tohohle venkovského života jsem se nechtěl nikdy vzdát,“ dodal dnes osmačtyřicetiletý Hartig s tím, že žádným svatouškem nikdy nebyl.