Dva roky chodil do zápasů Premier League bez spánku, bral prášky a nikomu neřekl proč. Teď o tom napsal knihu.
Tomáš Souček patří k nejviditelnějším českým fotbalistům poslední dekády, rekordman v počtu gólů Čechů v Premier League, od roku 2021 kapitán národního týmu, tvář, kterou fanoušci spojují s dřinou a spolehlivostí. Právě proto je tak těžké si představit, že tentýž člověk ležel v noci před zápasem v potu, vstával každou hodinu a vážně zvažoval, jestli s fotbalem neskončit úplně. Podrobnosti popsal ve své autobiografii Suk, kterou sepsal s Janem Paličkou a Davidem Čermákem a která vyšla na podzim 2025. Nejsou to vágní náznaky. Jsou to konkrétní léky, konkrétní slepé uličky a konkrétní jméno člověka, který mu nakonec pomohl.
Dva roky hororu za zavřenými dveřmi
Součkova krize nebyla jednorázový propad po jednom špatném zápase. Táhla se zhruba dva roky. Projevy: chronická nespavost před utkáními, pocení a rozčilení při usínání, opakované buzení, bolesti břicha po zápasech, apatie, strach z chyby a z reakcí okolí. Zkoušel melatonin, bylinky, Lexaurin i silnější prášky na spaní. Nic z toho problém nevyřešilo.
Nejhorší na tom byl stud. Souček sám popisuje, že se bál „humbuku“, kdyby se provalilo, že kapitán reprezentace bere léky a navštěvuje psychiatrii. Ani jeho rodiče nevěděli, co se děje. Ve vrcholovém fotbale se měří všechno, tepová frekvence, sprintová rychlost, svalová únava, ale psychický stav žádný senzor nezachytí. Právě proto mohl problém zůstat skrytý tak dlouho.
Slepé pokusy a průlom jménem Mortimer
Cesta k úlevě nebyla přímočará. Souček prošel psycholožkou, mentálním koučem, lékaři, alternativními metodami. Žádná z těchto cest sama o sobě nestačila. Zlom přišel až s Paulem Mortimerem, bývalým anglickým fotbalistou, který se po kariéře věnuje práci s hráči v psychické tísni.
Co fungovalo jinak? Podle Součkových slov mu Mortimer vrátil sebedůvěru způsobem, který léky ani klasická terapie nedokázaly. Přestal pochybovat, začal znovu usínat před zápasy a vrátil se mu pocit, že fotbal chce hrát, ne že ho musí přežít. Nabízí se vysvětlení: Mortimer měl fotbalovou důvěryhodnost, rozuměl specifickému tlaku a nešel po autoritě poradce, ale po konkrétním problému hráče. Součkův příběh tak ukazuje něco podstatného: první odborník, na kterého člověk narazí, nemusí být ten pravý, a vzdát hledání po prvním nezdaru je nejhorší možná strategie.
Helikoptéra: od osobního kódu k nadačnímu fondu
Fanoušci znají Součkovu gólovou oslavu, ruce nad hlavou, rotující pohyb připomínající vrtuli helikoptéry. Dlouho nikdo nevěděl, co přesně znamená. V knize Suk to vysvětlil: helikoptéra pro něj symbolizuje schopnost bojovat, překonávat překážky a vracet se ke skutečné lásce k fotbalu, kterou během krize ztratil. Byl to osobní kód spojený s psychickým bojem, proto ho tak dlouho tajil.
Z osobního symbolu se stal veřejný projekt. Společně s manželkou Natálií založil Nadační fond Helikoptéra, který má ovšem širší záběr, než by název napovídal. Necílí úzce na duševní zdraví sportovců, ale na děti, rodiny, komunity a lidi v náročných životních situacích. Podporovat ho lze jednorázově i pravidelně, fond nabízí i partnerskou spolupráci pro firmy.
Lídr bez pásky, ale s váhou v kabině
V březnu 2026 převzal kapitánskou pásku reprezentace Ladislav Krejčí. Souček ji nosil pět let. Formálně se jeho pozice změnila, obsahově méně. Zůstává jednou z nejzkušenějších figur národního týmu a směřuje na mistrovství světa 2026 jako klíčový středový hráč.
Klubová situace je komplikovanější. West Ham sestoupil do Championship se 39 body, na sestupující tým paradoxně nadprůměrně vysoké číslo. Spekulace o Součkově odchodu do Itálie nebo návratu do Slavie kolují, ale sám je v červnu 2026 smetl ze stolu: budoucnost ve West Hamu neřeší, řeči o Slavii označil za „drby“ a jedinou prioritou je pro něj šampionát.
Proč na tom záleží víc než na jednom rozhovoru
Když o depresi veřejně promluvil brazilský útočník Richarlison po mistrovství světa 2022, šlo o podobný vzorec: vrcholný hráč, skrývaný propad, obrat díky odborné pomoci. Rozdíl je v detailu. Součkův příběh je výjimečně konkrétní, jmenuje léky, popisuje slepé uličky, přiznává stud a pojmenovává, co přesně zabralo a co ne. Právě ta konkrétnost z něj dělá víc než zpověď. Dělá z něj návod: neskončit u prvního pokusu, říct si o pomoc, hledat dál.
V českém fotbale, kde se o duševním zdraví hráčů mluví potichu a spíš v kuloárech, má slovo bývalého kapitána reprezentace jinou váhu než kampaňový leták. Souček neříká, že je vyléčený hrdina. Říká, že dva roky nevěděl, jestli bude ještě hrát, a že helikoptéra, kterou teď vidí celý stadion, vznikla v tmě, kdy ji neviděl nikdo.
