Barošovi v Baníku experti nevěřili. Budoucí reprezentační kanonýr téměř vůbec nemluvil

Barošovi v Baníku experti nevěřili. Budoucí reprezentační kanonýr téměř vůbec nemluvil

Patnáct tisíc lidí vyprodalo stadion za třicet hodin. Člověku, kterému kdysi ani skaut z Lens nedokázal přiznat talent.

i Zdroj fotografie: Český olympijský tým
                   

V sobotu 26. září 2026 se na Městském stadionu Vítkovice loučil Milan Baroš, druhý nejlepší střelec historie české reprezentace, 41 gólů v 93 zápasech. Čísla, která by koncem devadesátých let nepředpověděl nikdo z těch, kdo ho tehdy sledovali zblízka. Příběh Baroše totiž nezačíná jako příběh zázračného dítěte. Začíná jako příběh tichého kluka z Vigantic, kterému míč odskakoval od nohy a který v kabině téměř neotevřel pusu. A právě proto stojí za to ho vyprávět celý.

Skaut z Lens odešel zklamaný

Listopad 1999. Verner Lička, bývalý reprezentační trenér a člověk s kontakty ve francouzském fotbale, pozval do Ostravy svého známého Jean-Luca Lamarche, tehdejšího sportovního ředitele Racing Club de Lens. Cíl návštěvy: podívat se na osmnáctiletého útočníka Baníku. Lamarche seděl na tribuně, sledoval celý zápas a odcházel „vyloženě zklamaný“. Lička mu to ani nerozmlouval. Naopak, sám Barošovy limity pojmenoval: průměrná rychlost, průměrná technika, slabší kombinace, nízká efektivita v zakončení. Jediné, co podle Ličkova pozdějšího rozhovoru pro iDNES dokázal říct na Barošovu obranu, bylo pět slov: „Jde do všeho naplno.“

To nebyla fráze. To byl celý Baroš.

Váleček, který nemluvil

Baroše si pro Baník vyhlédl Václav Štverka, když mu bylo dvanáct. Kluk z valašských Vigantic třikrát týdně dojížděl do Ostravy, později se přestěhoval a začal chodit na školu ve městě. Štverka si ho dodnes pamatuje jako „válečka“, malého, ale nebojácného hráče, který šel do soubojů i proti výrazně větším soupeřům. Jenže mimo hřiště byl Baroš jiný člověk. Tichý, uzavřený, navenek téměř neviditelný. Žádné velké řeči, žádné gesto budoucí hvězdy.

Proč tolik mlčel? Přímé vysvětlení nikdy veřejně nezaznělo. Spíš než dramatický příběh za tím stála prostá kombinace: introvertní povaha, skromné zázemí, přísný fotbalový režim daleko od rodiny. V kabině se neprosazoval hlasem. Prosazoval se tím, že na tréninku nechal všechno.

Štverka po letech přiznal, že by nikdy nevěřil, „že se u něj tolik trefí“. Lička viděl limity a neprodával ho jako hotový zázrak. Oba mu dávali šance, ale ani jeden tehdy nečekal reprezentačního kanonýra světového formátu.

Řehole jménem Liverpool

Ligový debut přišel v sedmnácti. O dva roky později, v roce 2002, odešel Baroš do Liverpoolu. A tam se příběh tichého kluka zopakoval v tvrdší verzi. Neuměl anglicky. Měl nadváhu. Nestíhal tempo tréninků. Spoluhráči chodili za Vladimírem Šmicerem s otázkou, jestli je tenhle Čech opravdu „jeden z největších talentů“ u nich doma. Prvních osm měsíců skoro nehrál.

Baroš sám později pro Radiožurnál Sport popsal, že si po příletu „připadal, že je v jiném světě“. Komunikaci za něj obstarávali Šmicer s Patrikem Bergerem. Jazykově se rozmluvil asi za čtyři měsíce. Sportovní zlom přišel po individuální přípravě a úpravě váhy. Znovu totéž schéma: žádný blesk z čistého nebe, ale tvrdá práce člověka, který jde do všeho naplno.

Rozlučka šest let po konci

Baroš ukončil kariéru v roce 2020, ale rozlučku odkládal. Nechtěl se loučit bez plného stadionu, a tak čekal, až odezní covidová omezení a doba se ustálí. Výsledek přišel o šest let později, a fanoušci odpověděli za třicet hodin. Patnáct tisíc vstupenek pryč.

Formát připomínal rozlučku Tomáše Rosického z června 2018 na Letné, která byla rovněž vyprodaná a měla hvězdné obsazení. Barošova akce ale nesla silnější regionální náboj: Baník, Ostrava, Vítkovice. A jeden rodinný detail: na hřišti se objevili oba Barošovi synové i jeho bratr. Čtyři Barošové na jednom trávníku. Poprvé a podle jeho slov nejspíš naposledy.

Argument proti rozpoznávání talentu od stolu

Jan Koller, historicky nejlepší střelec české reprezentace s 55 góly, jednou řekl, že Baroš byl první hráč, u kterého si myslel, že jeho rekord překoná. To je od Kollera mimořádné uznání, a zároveň potvrzení toho, jak daleko Baroš od svých osmnácti let došel.

Jeho příběh není sentimentální vzpomínka na legendu. Je to argument. Průměrná rychlost, průměrná technika, míče odskakující od nohy, a přesto 41 reprezentačních gólů. Vlastnosti, které rozhodly, se špatně měří na první pohled: tah na bránu, soubojovost, ochota adaptovat se. Žádný skautský formulář na ně nemá kolonku.

Tichý kluk z Vigantic nikdy nezačal mluvit víc, než musel. Nechal za sebe mluvit góly.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Radek Bardouzl

Zobrazit další články