Karel Tejkal provázel české posluchače rozhlasem přes šest desetiletí, od sportovních reportáží přes srpen 1968 až po archivní cykly vysílané ještě letos v červnu.
V sobotu 6. června 2026 potvrdila rodina Karla Tejkala Radiožurnálu zprávu, kterou se nikdo nechtěl dozvědět. Muž, jehož hlas zněl z rozhlasových přijímačů od konce padesátých let, zemřel ve věku 88 let. Příčinu ani místo úmrtí rodina nezveřejnila. Zůstává po něm životopis, který se čte jako dějiny Českého rozhlasu v jedné osobě: reportér, komentátor, disident odsunutý od mikrofonu, šéfredaktor, dramaturg ranního vysílání a nakonec průvodce zvukovým archivem národní paměti. Ještě 1. června 2026, pět dní před oznámením smrti, byl uveden jako autor pořadu Návraty časem na stanici Plus.
Od sportu k Dubčekovi
Karel Tejkal se narodil 11. října 1937 v Praze. Do Československého rozhlasu přišel koncem padesátých let jako spolupracovník a od roku 1960 působil jako redaktor sportovní redakce. Komentoval pořady Písničky s telefonem, S mikrofonem za sportem nebo Sport a hudba, tituly, které dnes znějí jako relikty jiné éry, ale tehdy patřily k nejposlouchanějšímu vysílání v zemi.
Jenže Tejkal nebyl typ člověka, který se spokojí s výsledky ligových kol. Když v roce 1968 začalo pražské jaro otevírat prostor pro živé, necenzurované vysílání, vedení rozhlasu po něm chtělo právě to, co uměl nejlíp: barvité reportáže z velkých veřejných událostí. 1. května 1968 komentoval průvod v přímém přenosu, a podle jeho vlastních slov to byl okamžik, kdy „začali naplno žít“. O tři a půl měsíce později, 18. srpna, natáčel odlet rumunské delegace Nicolaea Ceaușesca a improvizovaně vyzpovídal Alexandra Dubčeka. Tři dny nato přijely tanky.
Srpen, žloutenka a pomalé vytlačení
Po 21. srpnu 1968 se Tejkal zapojil do protiokupačního vysílání ze Studia Střední Čechy. Byl to jeden z těch rozhlasáků, kteří v chaotických dnech invaze udržovali informační linku k posluchačům. Paradoxně ho před okamžitým postihem zachránila nemoc; dlouhá hospitalizace se žloutenkou znamenala, že první kolo normalizačních prověrek přečkal mimo budovu rozhlasu.
Nešlo ale o milost, jen o odklad. Tejkal zůstával politicky problematický. Režim ho nevyhodil ze dne na den; mechanismus byl pomalejší a v jistém smyslu krutější. Postupná marginalizace, přesuny na méně viditelné pozice, tiché signály. V roce 1976 dostal nabídku moderovat pořad Dobré jitro s podmínkou, že veřejně demonstruje loajalitu režimu. Odmítl. A odešel.
Buď fit! místo mikrofonu
Čtrnáct let strávil Tejkal v podniku Sportpropag, daleko od vysílacího studia. I tam ale dokázal najít prostor. Stal se jedním z hlavních tvůrců celonárodní kampaně Buď fit!, zaměřené na spontánní pohyb a zdravý životní styl, záměrně mimo ideologizovaný systém odznaků a registrací. Organizoval akce jako 12 × 12, plaveckou štafetu měst nebo Kufrování s Dominem. Podle svědectví zachyceného Pamětí národa navíc dál tajně psal a režíroval publicistiku, jen bez uvedení svého jména.
Byla to léta profesního exilu, ale ne profesní smrti. Tejkal si uchoval řemeslo i kontakty. A když v listopadu 1989 padl režim, byl připravený.
Návrat: šéfredaktor, Dobré jitro, jedoucí rychlík
Po revoluci se Tejkal vrátil do rozhlasu okamžitě. Převzal vedení sportovní redakce a později se stal šéfredaktorem stanice Československo, respektive Praha. Tentokrát nabídku Dobrého jitra přijal, bez politických podmínek. Pojal ho jako klidný autorský ranní formát „s moudrou osobností“ a pro spolupráci získal mimo jiné Františka Nepila.
Jeho dramaturgická vynalézavost šla občas až za hranice běžného vysílání. 8. listopadu 1994 odvysílal Dobré jitro v přímém přenosu z jedoucího rychlíku Cheb–Praha. Oficiální historie Českého rozhlasu ten moment dodnes zmiňuje jako příklad programové odvahy devadesátých let.
V pozdějších letech se Tejkal přesunul k archivní a retrospektivní práci. Na Dvojce uváděl cyklus Rádio na kolečkách, na Plusu pořad Návraty časem. Ještě v srpnu 2023 vystoupil ve speciálním vysílání NeverMore 68, kde komentoval události, u nichž byl osobně přítomen o pětapadesát let dříve. Český rozhlas ho v té době označoval za posledního aktivního pamětníka sportovní redakce šedesátých let.
Víc než sporťák
V roce 2008 převzal Tejkal Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2007. Laudatio tehdy zdůrazňovalo něco, co jeho kariéru odlišovalo od většiny sportovních komentátorů: důraz na gentlemanství, fair play a „velký morální kredit“. Zatímco kolegové jako Laufer, Procházka nebo Sigmund zůstávali primárně u sportovního komentáře, Tejkal přecházel mezi žánry, od popisu zápasu přes politickou reportáž až po autorskou publicistiku. Právě tahle šíře z něj udělala člověka, kterého rozhlas potřeboval v roce 1968 stejně jako v roce 1994.
S Karlem Tejkalem neodchází jen jeden hlas. Odchází přímá, živá paměť rozhlasové generace šedesátých let, generace, která věřila, že mikrofon je nástroj svobody, a která za tu víru zaplatila.
Tenis
|
PŘEČTENÍ: 6073
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 5735
