Legenda AS Řím se po 18 letech loučí (nedobrovolně)

Dříve bylo zvykem, že hrající legendy klubu, které během aktivních sportovních let nevyměnili dres svého zamilovaného týmu, dohrávají kariéru se ctí právě na daném místě činu. Bohužel se od této nepsané tradice začalo v posledních letech upouštět. Příkladem za všechny je Chelsea a odchod Petra Čecha ke konkurenčnímu Arsenalu nebo prodej Franka Lamparda do New Yorku. Oba fotbalisté se výrazně podíleli na úspěších londýnského celku minulé éry. Dále vzpomeňme například propuštění Stevena Gerrarda ze služeb Liverpoolu a jeho přesun do LA Galaxy. Některé kluby zkrátka neumějí se svými největšími ikonami pracovat. Do této skupiny se nyní zařadí také italský AS Řím, který se hodlá zbavit Daniela De Rossiho. Jak fotbalista na zprávu zareagoval?

Každá pohádka jednou končí

Pětatřicetiletý záložník s bohatými reprezentačními zkušenostmi je s přihlédnutím ke svému věku na sklonku kariéry. Do ukončení působení na poli profesionálního sportu zřejmě již mnoho nezbývá a právě proto si přál být i nadále hráčem milovaného AS Řím, se kterým spojil prakticky celý svůj život. Jelikož se italskému celku v poslední době nedaří, jak by si vedení a majitelé klubu přáli (jejich svěřenci skončili v rámci letošní sezóny na šesté příčce), museli zákonitě přijít změny. Nikdo však neočekával, že právě De Rossi bude tím, kdo personální čistku odnese. Sám fotbalista na rozhodnutí zaměstnavatelů reagoval následovně:

„Nejsem šťastný, ale necítím vůči tomuto klubu žádnou zášť. Musím toto rozhodnutí akceptovat. Stále se cítím jako fotbalista. Říkají, že bych byl dobrým ředitelem, ale kdybych byl ředitelem AS Řím, tak bych hráči, jako jsem já, smlouvu prodloužil.“

Z jeho slov je znát, že se sice snaží působit nad věcí, ale evidentně musí polykat přetékající pohár hořkosti. A vlastně se není čemu divit. Vždyť v AS Řím působil bez přestávky dlouhých 18 let, což je věk jednoho dospělého člověka.

Ohlédnutí za De Rossiho bohatou sportovní cestou

Legendární „šestnáctka“ začínala v AS Řím už jako mládežnické ucho, které se za každou cenu chtělo probojovat do A-týmu. To se mu nakonec v roce 2001 podařilo a od té doby představoval důležitý stavební článek základní sestavy prakticky až dodnes. Dohromady nasbíral 65 branek a odehrál 615 soutěžních zápasů, díky čemuž se v klubové historii řadí na druhé místo za Francesca Tottiho, který má o 171 duelů víc. Právě po Tottim v roce 2017 převzal kapitánskou pásku. Dvakrát se stal vítězem italského poháru a jednou s týmem ovládl Superpohár.

Úspěchy zaznamenal také s reprezentací. V kategorii do jednadvaceti let vystoupal na vrchol mistrovství Evropy roku 2004, později v seniorské výběru triumfoval na mistrovství světa 2006. Přidal také bronz z letních olympijských her (2004) a stříbro z mistrovství Evropy (2012). Dohromady zasáhl do 117 zápasů a s reprezentací se definitivně rozloučil v roce 2017.

Foto: goal.com