Zlatá generace československých hokejistů směřovala k dalším vítězstvím, jejich kariéry a často také zdraví však zlikvidovala Státní bezpečnost.
Československá hokejová reprezentace zažívala v poválečné éře zlaté časy. Výběr trenéra Buckny a později Vodičky dokázal dominovat na obou světových šampionátech po druhé světové válce a na olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici mu uniklo zlato jen o vlásek. Přesto tehdejší hvězdy hokejového světa zasáhlo hned několik tragédií. První z nich, tedy pád letadla v listopadu 1948, zakončil životní pouť hned šestice z nich.
Mužstvo však dokázalo uctít památku padlých spoluhráčů tím nejlepším možným způsobem, tedy ziskem historicky druhého mistrovského titulu. Komunistický režim se však nechtěl se smrtí hokejistů, jejichž letadlo se ztratilo nad kanálem La Manche, smířit. Státní bezpečnost dlouze vyšetřovala scénář, že celá skupina pouze emigrovala do Velké Británie a rodiny zesnulých tak čekaly dlouhé výslechy, sledování a perzekuce.
Příkladem může být rodina útočníka Ladislava Trojáka, který patřil k nejvýraznějším osobnostem tehdejšího československého hokeje. Byt jeho truchlící manželky byl hlídán StB, ona sama měla problémy sehnat práci a musela rozprodávat manželovy medaile a cennosti. Později byla celá rodina nuceně vysídlena z Prahy. „Zacházeli s nimi jako s nepřáteli režimu,“ nastiňuje pro LN historik Miroslav Jenšík.
Záminkou bylo neudělení víz komentátorům
Tragický osud přesto čekal i zbytek týmu, který se chystal na mistrovství světa o rok a půl později ve Velké Británii. Obhájci zlata totiž do Londýna nikdy neodletěli, důvodem bylo údajně zamítnutí víz pro dvojici rozhlasových komentátorů. To však britská strana od začátku vyvracela, přesto se vedení Komunistické strany Československa rozhodlo na protest od účasti na šampionátu odstoupit.
To úřadující mistři světa těžce nesli. Hráči z Moravy včetně útočníka Vladimíra Bouzka ještě ten den odcestovali zpět domů, zbytek týmu zamířil zapít žal a oslavit narozeniny syna jednoho z reprezentantů do pražské restaurace U Herclíků. Po několika sklenicích piva si hráči nebrali servítky a zaznělo i několik ostrých vyjádření na adresu tehdejšího režimu.
Byli jsme blázniví kluci, vzpomínal Bubník
„Pamatuju, jak jsme s Vaškem Roziňákem vybíhali z té hospody a křičeli, jak chceme mít křídla a chceme být volní. Křičeli jsme ‚smrt komunismu‘ a že chceme svobodu. Blázniví dvacetiletí kluci. Mysleli jsme, že to všecko zvrátíme,“ vzpomínal pro ČT Augustin Bubník. Celou situaci však sledovali také příslušníci Státní bezpečnosti a po jednadvacáté hodině nastalo masivní zatýkání.
Ve vězení skončilo hned devět hokejistů a následující den byl zatčen také Vladimír Kobranov, který v hospůdce strávil jen několik chvil. O deset dní později pak tajní policisté zadrželi také brankáře Bohumila Modrého, který se s týmem již delší dobu nepřipravoval a nenacházel se ani v hospůdce U Herclíků v inkriminovaný okamžik. Přesto byl právě on podle vyšetřovatelů hlavou celého spiknutí, jehož cílem byla emigrace na Západ a organizace protistátních skupin.
Vězení a uranové doly
V říjnu si pak celkem jedenáct hráčů, osm mistrů světa, vyslechlo kruté tresty. Za velezradu jim předseda soudu Karel Kruk udělil souhrnný trest ve výši 74 let a osmi měsíců. Modrý dostal patnáct let, Bubník čtrnáct, Konopásek dvanáct. Rožiňák s Kobranovem pak deset let, Jirka šest, Červený tři, Macelis dva, Hajný a Španinger po jednom roku vězení. Osmiměsíční trest si vyslechnul také Stock.
Zdecimovaní hokejisté tak strávili nejlepší roky své kariéry za mřížemi a později v uranových dolech. Až o pět let později jim prezident Antonín Zápotocký udělil milost a někteří z mistrů světa se tak mohli opět vrátit na led.
Na řadě hráčů se však pobyt v uranových dolech výrazně podepsal a údajná hlava celého spiknutí Bohumil Modrý pár letech od svého návratu v pouhých sedmačtyřiceti letech umírá. Důvod proč komunistický režim tvrdě zakročil proti zlaté hokejové generaci zůstává záhadou. Jedním z důvodů může být strach z možného exilu výrazných sportovních osobností nebo snaha o destrukci prvoligového tuzemského mistra LTC Praha coby představitele tehdejšího buržoazního sportu.
Řídil proces „velký bratr“?
Spekuluje se však také o možnosti, že celý proces mohl být řízený Sovětským svazem. Právě ten totiž o tři roky po dlouhých přípravách vyslal poprvé na mistrovství světa své hokejisty, kteří měli propagovat sportovní úspěchy tamního režimu. Pravdu se však již nedozvíme. Faktem však zůstává, že vykonstruovaný proces na základě událostí z 13. března 1950 zůstává největší kaňkou v historii československého sportu.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 20401
Tenis
|
PŘEČTENÍ: 18505
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 18471
