V Montrealu získala první olympijskou desítku. O třináct let později prchala nocí přes bláto a led do Maďarska. Do Bukurešti se pak vrátila jako nevěsta celého národa.
Noc z 27. na 28. listopadu 1989, rumunsko-maďarské pohraničí. Sedm lidí se šest hodin brodí rozbahněným terénem, kloužou po ledu a prodírají se zasněženými lesy. Mezi nimi je drobná osmadvacetiletá žena, kterou zná celý svět: Nadia Comaneciová, pětinásobná olympijská vítězka. Kdyby ji chytili, nečekala by ji žádná sláva, jen výslech. O sedm let později přijela do Bukurešti znovu. Tentokrát ji před fotografy chránil vojenský doprovod, svatbu přenášela televize a na seznamu hostů figurovala jména jako prezident Ion Iliescu, Luciano Pavarotti nebo Arnold Schwarzenegger. Mezi těmito dvěma obrazy se vejde celý příběh o tom, jak stát umí hrdinku vlastnit, ztratit a znovu si ji přisvojit.
Desítka, která patřila režimu
18. července 1976 cvičila čtrnáctiletá Rumunka v Montrealu na bradlech. Výsledková tabule ukázala 1,00. Na desítku nebyla stavěná, protože s takovou známkou nikdo nepočítal. Comaneciová tím získala první perfektní hodnocení v historii olympijské gymnastiky. Do konce her přidala dalších šest desítek, tři zlaté medaile, jednu stříbrnou a jednu bronzovou. V Moskvě 1980 vybojovala další dvě zlata a dvě stříbra. Celková olympijská bilance podle databáze Olympedia činí pět zlatých, tři stříbrné a jednu bronzovou medaili.
Často se o ní píše jako o první gymnastce, která kdy dostala desítku. To není přesné. Perfektní známky se objevovaly už dřív a jedna z nich patřila Věře Čáslavské na mistrovství Evropy 1967. Comaneciová byla první na olympijských hrách. I to stačilo, aby se z dívky z Onești stala nejcennější reklama, jakou Ceaușeskovo Rumunsko mělo. Historik Stejărel Olaru, který prošel archivy tajné policie Securitate, ji označuje za „politické zlato“ režimu.
Jak doslovně to platilo, zažila Praha. Na mistrovství Evropy v roce 1977 rozhodčí dodatečně přehodnotili výsledky na přeskoku ve prospěch sovětské závodnice Nelli Kimové. Podle akademické práce o rumunské gymnastice přišel pokyn k odchodu přímo z Bukurešti od Ceaușeska, který závod sledoval v televizi. Comaneciová při návštěvě Prahy v roce 2017 vzpomínala, že po bradlech přišel kdosi z velvyslanectví s příkazem k odstoupení. Ona ještě odcvičila kladinu, dostala desítku a chtěla si jít pro medaili. Tým ale odvezli do hotelu a na letišti už čekalo letadlo domů. Medaile tehdy nebyly její. Byly státní.
Zlatá klec po konci kariéry
Dokud vyhrávala, režim ji vozil po světě. Pak se rozhodl, že ji nikam pouštět nebude. V roce 1981 během amerického turné emigrovali její trenéři Béla a Márta Károlyiovi a úřady začaly počítat s tím, že by je jejich nejslavnější svěřenkyně mohla následovat. Po roce 1984, kdy ukončila kariéru, už podle deníku Washington Post nesměla vycestovat. Dostala nevýraznou funkci ve sportovním aparátu a žila s pocitem, že ji sleduje policie a že má doma odposlechy.
Kolem těch let vyrostla řada legend, nejvíc kolem Nicu Ceaușeska, diktátorova syna. Sama Comaneciová v roce 1992 deníku L’Équipe řekla, že Nicu „vstoupil do jejího života silou“, že nesouhlasila s tím, co po ní chtěl, a že Securitate odháněla muže z jejího okolí. Brutální historku o vytrhaných nehtech ale odmítla. Jinde vztah popisovala jako striktně profesní. Jisté je, že dohled byl skutečný a že nepocházel jen od jednoho člověka, ale od celého státu.
Při získání amerického občanství v roce 2001 to shrnula jedinou větou. Měla privilegia, auta, šperky i vilu. Neměla svobodu.
Podle nás právě tady leží jádro celého příběhu. Komunistický stát nepotřeboval Comaneciovou zavírat do vězení. Stačilo jí vzít pas. Z národního pokladu se tak stala osoba, kterou bylo potřeba hlídat jako riziko.
Šest hodin tmou
Plán útěku podle Olarua vznikl v Bukurešti zhruba dva týdny předem. Verze, podle kterých za ním stála CIA nebo některá frakce Securitate, nemají podle historika oporu v dokumentech. Sama Comaneciová o mnoho let později řekla, že šlo o „trochu bláznivé“ rozhodnutí, spíš instinkt než strategii.
Dobové zprávy popisují noc, kterou by nikdo nechtěl zažít. Los Angeles Times psaly o blátě a ledu, Washington Post o zasněžených lesích u hranice. Skupina sedmi lidí šla pěšky šest hodin a za hranicí ještě zdaleka neměla vyhráno. Maďarsko sice v roce 1989 už otevíralo hranice na západ, Comaneciová se ale bála, že ji vrátí zpátky. Pokračovala proto do Rakouska, kde jí americké velvyslanectví zařídilo status uprchlice. 1. prosince 1989 ji fotografové zachytili na newyorském letišti JFK obklopenou americkými bezpečnostními agenty.
Svobodu ale nezískala hned. Útěk pomáhal organizovat Constantin Panait, rumunský emigrant žijící v USA. Podle Los Angeles Times mu za zprostředkování zaplatila asi 115 tisíc korun a on se pak v Americe vydával za jejího manažera i partnera. Washington Post napsal, že ji v prvních měsících držel jako „virtuální vězenkyni“ a těžil z hodnoty jejího jména. Odpoutat se od něj jí pomohl až rumunský emigrant Alexandru Stefu.
O necelý měsíc později, v prosinci 1989, Ceaușeskův režim padl. Kdyby počkala, hranici by možná přešla legálně. Jenže to v listopadu nikdo nevěděl.
Srovnání s Martinou Navrátilovou se nabízí, i když sedí jen zčásti. Navrátilová požádala o azyl v roce 1975 během US Open jako aktivní osmnáctiletá tenistka. Károlyiovi se z amerického turné nevrátili. Oba případy byly odmítnutím návratu ze Západu. Comaneciová utíkala zevnitř uzavřené země, po konci kariéry a po vlastních nohou.
Svatba, kterou sledovala celá země
Do jejího nového života výrazně vstoupil Bart Conner, americký gymnasta a dvojnásobný olympijský vítěz z Los Angeles 1984, kde také získal desítku na bradlech. Pomohl jí vrátit se do sportovního prostředí. V roce 1991 se přestěhovala do Oklahomy, v roce 1994 se zasnoubili. Svatbu se rozhodli uspořádat v Bukurešti.
Civilní obřad proběhl 26. dubna 1996 v Ústředním domě armády (Cercul Militar). Uvnitř sedělo asi 200 hostů, venku se tlačilo zhruba 2 000 fanoušků. Druhý den následoval pravoslavný obřad v bukurešťském kostele Cașin. Hostina se konala pod záštitou prezidenta Iliesca, svědkem byl politik Adrian Năstase a mezi hosty nechyběl tenista Ilie Năstase. Podle Connera přišel i premiér. Ženich si nevěstu vzal podle rumunské tradice; rumunská národní hrdinka americkou svatbu neměla.
Seznam pozvaných vypadal jako přehlídka světových celebrit. Los Angeles Times mezi 1 500 pozvanými uváděly šéfa Mezinárodního olympijského výboru Juana Antonia Samaranche, tenora Luciana Pavarottiho i Arnolda Schwarzeneggera. Rumunská média hvězdu Terminátora avizovala předem. Dobové zprávy se ale rozcházejí v tom, zda skutečně dorazil. Německý deník Die Welt po svatbě napsal, že Schwarzenegger i tenista Jimmy Connors nakonec chyběli.
Celebrity ostatně nejsou to nejpodstatnější. Sedm let předtím ji stát hlídal jako možnou uprchlici. Teď ji vláda vítala, armáda chránila a televize přenášela každý její krok. Podle nás žádný jiný moment neukazuje tak ostře, jak rychle se v Rumunsku proměnila z „majetku režimu“ zpátky v symbol národní hrdosti. Jen tentokrát si tu roli vybrala sama.
Mezi Oklahomou a Bukureští
Comaneciová dnes žije především v americkém Normanu. S manželem provozuje Gymnastickou akademii Barta Connera, jejíž hlavní tělocvična má přes 1 500 metrů čtverečních, a podílejí se také na časopise International Gymnast, produkční firmě a výrobě gymnastického vybavení. Organizace Special Olympics ji vede jako globální ambasadorku, angažuje se i v Laureus Academy a ve vlastní nadaci v Bukurešti.
Americké občanství nebylo rozchodem s Rumunskem. Když v roce 2017 přebírala v Praze ocenění Asociace národních olympijských výborů, řekla, že se domů vrací zhruba šestkrát do roka kvůli projektům s dětmi, nemocnici a nadaci. Letos v červenci uplynulo padesát let od montrealské desítky, v listopadu oslavila pětašedesátiny.
Ve městě, kde ji kdysi hlídala Securitate, dnes nese její jméno nadace pro děti. Z hranice, kterou kdysi přecházela potají a v blátě, se stala trasa, kterou šestkrát do roka projede s pasem v kapse.
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 4600
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 7547
