Barbora Strýcová přijela do Číny poprvé v roce 2010. Svítili v deset ráno a po třech dnech měla v nose černo. Dnes sedí v Šen-čenu a popisuje úplně jiný svět.
Kapitánka českého týmu Billie Jean King Cupu mluví z finálového týdne soutěže, který se koná ve městě, kde sídlí Huawei, Tencent i BYD. Kolem ní jsou parky na běhání, restaurace se sushi i pizzou a aréna, ve které čínští fanoušci skandují jména Lindy Noskové a Karolíny Muchové, jako by šlo o popové hvězdy. Jenže její paměť sahá do doby, kdy čínský tenisový turnaj znamenal kašel, suchou rýži a frontu na počítač kvůli e-mailu domů. Mezi těmito dvěma obrazy leží patnáct let, ve kterých se Čína proměnila z provizorní zastávky v jednu z nejsilnějších částí tenisového kalendáře.
Pekingský šok: svícení za bílého dne
Když Strýcová v roce 2010 dorazila na svůj první China Open, smog nad Pekingem byl tak hustý, že organizátoři zapínali reflektory dopoledne. Jeden den se podle ní vůbec nehrálo. Po pár dnech v tom ovzduší měly hráčky kašel a při smrkání viděly černý kapesník.
K tomu jídlo. Turnajový catering nabízel pokrmy namočené v omáčkách, které Strýcová popisuje jedním slovem: slizké. Pro sportovkyni, která potřebuje čistou energii z jednoduchých sacharidů, to byla katastrofa. Suchá rýže se stala jedinou jistotou, ne proto, že by chutnala, ale proto, že byla bezpečná. Těstoviny nebyly. Evropská kuchyně neexistovala.
A pak logistika. Předplacené telefonní karty, fronty na sdílené počítače v hráčském salónku, domlouvání „rukama nohama“, protože angličtina na turnajích teprve začínala fungovat. Strýcová vzpomíná, že kolektivní reakce šatny na slovo „Čína“ zněla: „Ježišmarjá, zase.“
Z improvizace do high-tech metropole
Dnešní Šen-čenu, kde se ve Shenzhen Bay Sports Centre koná finále BJK Cupu, je jiná planeta. Strýcová ho označuje za „absolutní high-tech město“ a říká, že na první pohled nepůsobí čínsky, spíš jako futuristická verze singapurského modelu. Skvělé hotely, výborné restaurace, digitální překlady místo gestikulace.
Posun se ale netýká jen Šen-čenu. Peking, kde Strýcová zažila ten nejhorší smog, za rok 2025 vykázal průměrnou koncentraci PM2,5 pouhých 27 µg/m³ a jediný den těžkého znečištění. China Open je dnes turnaj kategorie WTA 1000 s 96členným pavoukem, patnáctitisícovým Diamond Courtem a dotací přes 230 milionů korun. To je úplně jiná liga než provizórium z roku 2010.
Strýcová sama shrnuje proměnu do pěti bodů: jídlo vhodné pro sportovce, profesionální organizace, moderní hotely, fungující komunikace a pocit, že město kolem turnaje žije 21. stoletím.
Efekt Li Na a fanoušci, kteří neznají hranice
Za čínským tenisovým boomem stojí jedno jméno. Li Na, první asijská grandslamová vítězka ve dvouhře, proměnila tenis z okrajového sportu v národní záležitost. WTA její odkaz spojuje s prudkým nárůstem turnajů i čínských hráček na Tour. Strýcová to potvrzuje z vlastní zkušenosti: po Li Na se tribuny začaly plnit a fanouškovská kultura dostala intenzitu, jakou v Evropě neznáme.
Čínští fanoušci chodí masově i na tréninky. Házejí plyšáky na kurt. Čekají hodiny u hotelů. Cestují vlakem přes půl země. Vozí personalizované dárky, Strýcová dostala hrníčky se jmény svých dětí. Jenže je tu i stinná strana: když se dav zvětší, lidé začnou na hráčky sahat. Hranice mezi obdivem a dotěrností je v čínském kontextu tenčí než kdekoliv jinde na Tour.
Pro české hráčky je ta pozornost obzvlášť silná. Linda Nosková, aktuální světová šestka, a Karolína Muchová, světová osmička, přiletěly do Šen-čenu krátce po historickém českém finále Wimbledonu 2026. Když hlasatel vyslovil jejich jména, aréna vybuchla. Strýcová říká, že obě jsou pro čínské publikum „obrovské hvězdy“. Český tým v Šen-čenu potvrdil formu výhrou 2:0 nad Británií ve čtvrtfinále a postoupil do semifinále.
Maraton konce sezony: hlavní problém se přesunul
Zázemí se vyřešilo. Co zůstává, je vyčerpání. Asijský blok 2026 je sedmitýdenní sprint: BJK Cup v Šen-čenu, hned za ním Peking, pak Wu-chan, Ning-po a Kuang-čou. Pět turnajů v řadě, konec sezony, hon na body a boj o WTA Finals.
Pro srovnání: katarská Doha je sice také WTA 1000, ale odehraje se v únoru jako izolovaná zastávka s 56 hráčkami. Jihoamerická Bogotá? WTA 250, 32 hráček, antuka, úplně jiné měřítko. Čínský blok nemá na Tour obdobu v délce ani v kumulaci tlaku.
Strýcová sama přiznává rozporuplné pocity. „Ježišmarjá, zase Čína“ bylo kolektivní povzdechnutí šatny, protože šlo o konec sezony a pět turnajů po sobě. Současně ale říká, že čínské turnaje byly a jsou „skvělé“ a Wu-chan měla přímo ráda. A mimochodem, otravu jídlem, kterou sportovci automaticky spojují s Asií, zažila právě v Kataru.
Co se změnilo doopravdy
Proměna čínských turnajů není kosmetická. Je systémová. Před patnácti lety řešily hráčky, jestli se dá dýchat a co budou jíst. Dnes řeší, jak rozložit síly na sedm týdnů nepřetržitého závodění v závěru sezony. Hlavní problém se posunul od infrastruktury k logistice a regeneraci, a to je, paradoxně, známka toho, že Čína jako tenisová destinace dospěla.
Strýcová sedí v Šen-čenu, městě, které před dvaceti lety na tenisové mapě neexistovalo. Kolem ní fanoušci s plyšáky čekají na Noskovou. V nose čisto.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 3381
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 9830
