Snowboardista stanul na Everestu po 12 hodinách výstupu. Šerpové ho prosili, aby nejel dolů, ale Siffredi odmítl a zmizel

Marco Siffredi nepatřil k lidem, kteří sbírají vrcholy. Everest zdolal už rok předtím a rovnou z něj sjel na snowboardu Nortonovým kuloárem, jako první člověk v historii. Jenže Norton nebyl jeho sen. Byl to ústupek. Linie, kterou chtěl jet odjakživa, vedla Hornbeinovým kuloárem: nejpřímější a nejobtížnější cestou severní stěny, s úseky kolem padesáti stupňů. V roce 2001 na ni nebylo dost sněhu. V roce 2002 se vrátil, aby věc dokončil. Z vrcholu odjel do mraků a po něm zůstala jen stopa ve sněhu, která končí někde kolem 8 600 metrů.

Dva sjezdy, dva světy

Kontrast mezi rokem 2001 a 2002 je tak ostrý, že vypadá jako učebnicový příklad toho, jak se expedice může zvrtnout. 23. května 2001 vyrazil Siffredi z posledního výškového tábora ve dvě ráno, na vrcholu stál za čtyři hodiny patnáct minut a Nortonovým kuloárem, se sklonem kolem čtyřiceti až pětačtyřiceti stupňů, sjel k předsunutému základnímu táboru v řádu hodin. Měl rádiové spojení s North Colem, slušné počasí a hlavně čerstvé nohy.

O rok později bylo všechno jinak. Hluboký sníh na severním hřebeni zpomalil výstup na dvanáct a půl hodiny. Podle Elizabeth Hawley z Himalayan Database šerpové prošlapávali stopu ve sněhu místy sahajícím až po hruď a tým spotřeboval dvaadvacet lahví kyslíku, částečně jen na zahřátí. Na vrchol dorazili až kolem druhé odpoledne. Siffredi byl vyčerpaný, nespokojený z podmínek a bez funkčního rádia.

Němci můžou přijít o útočníka za 146 milionů. Naderi má českou matku a Nedvěd ho už kontaktoval

SportyŽivě.cz

2 h

„Teď, nebo nikdy“

Na vrcholu se odehrála scéna, kterou pozdější rekonstrukce v magazínu Snowboarder popisuje jako sérii marných pokusů o záchranu. Šerpa Phurba Tashi ho prosil, aby počkal na Oliviera Bessona, který šel za nimi s opraveným rádiem. Zespodu stoupaly mraky. Hodina byla pozdní. Sjezdovou linii Hornbeinu neměl Siffredi cestou vzhůru možnost pořádně přečíst, protože stoupal po hřebeni, ne stěnou.

Nic z toho ho nezastavilo. Pro Siffrediho nebyl vrchol cílem, byl vstupní branou do kuloáru, kvůli kterému na Everest vůbec přijel. Expedici si zaplatil z vlastních úspor, podle Le Monde šlo o zhruba 1,1 milionu korun. Hornbein byl jeho „ideální linie“ , nedokončená věc z předchozího roku. Bertrand Delapierre, jeho blízký současník, později řekl, že si Siffredi riziko plně uvědomoval, ale odmítl číst jeho rozhodnutí jako pocit nesmrtelnosti nebo sebevražedný úmysl. Spíš šlo o vědomé přijetí extrémního rizika kvůli cíli, který považoval za výjimečný.

Neexistoval žádný formální mechanismus, jak ho zastavit. Na vrcholu osmitisícovky v roce 2002 neplatila žádná pravidla kromě fyziky a osobního úsudku. Siffredi nasedl na snowboard a odjel.

Stopa, která nikam nevede

Šerpové ho z dálky viděli při začátku sjezdu. Pak ho pohltily mraky. Ve sněhu po něm zůstala zřetelná stopa; Hawley uvádí, že byla čitelná přibližně do 8 600 metrů nad mořem. Pak končila. Žádné pokračování, žádný snowboard, žádné tělo. V místě konce stopy nebyly podle Hawley trhliny, takže propad do ledovcové pukliny přímo tam je nepravděpodobný.

Co se stalo dál, neví nikdo. Hypotézy existují: chyba v orientaci mezi skalními prahy v horní části stěny, vyčerpání a otupění z výšky, lavina při traverzu do vlastního kuloáru, pád do bergschrundu níže na stěně. Vše jsou jen scénáře. Olivier Besson se šerpy prohledával severní stěnu několik následujících dní bez jakéhokoli výsledku. Matka Marca Siffrediho už 14. září 2002 veřejně řekla, že v té výšce nepřežil.

Hora, která se změnila, a linie, která ne

Dnešní severní strana Everestu funguje v podstatě přísnějším režimu. Tibetské horolezecké nařízení z roku 2023 vyžaduje schválený tým, zdravotní dokumentaci, kvalifikované horské vůdce, komunikační a záchranné vybavení, bezpečnostní plán i schválení konkrétní trasy. Úřady mohou oblast dočasně uzavřít a regulovat počet lidí na hoře. Povolovací proces trvá měsíce.

Jenže samotný Hornbeinův kuloár zůstal tím, čím byl vždy, extrémní linií, kterou si hora nenechá zkrotit administrativou. Když ji v říjnu 2025 poprvé v historii sjel na lyžích Američan Jim Morrison, měl za sebou početný podpůrný tým a fixované lano na výstupové trase. Třiadvacet let po Siffrediho zmizení potřebovala světová špička k témuž sjezdu zázemí, o jakém se mladý Francouz z Chamonix nemohl ani zdát. A přesto to byl podnik na hraně.

Siffrediho tělo ani snowboard nebyly nalezeny dodnes. Hornbein pro něj nebyl další rekord, byl to důvod, proč proměnil střechu světa v pouhý nástupní bod. Někde pod osmi a půl tisíci metry severní stěna jeho příběh pohltila a odmítla ho vrátit.